01.11.2013 23:16

Billboard

autor Lubomír Bouše

Každodenně míjíme stovky a dost možná i tisíce nejrůznějších billboardů, povětšinou je ani nevnímáme, pokud nás něčím dosud nevídaným nešokují, ale i na to si zvykáme, takže nanejvýš mrkneme okem, jestli tam není to, co zrovna vidět chceme, jinak vyvolají nezájem nebo nanejvýš pousmání. Tak tomu ale vždycky nebylo. V době hluboké normalizační totality jsem jezdíval takovou zapadlou okresní silnicí, lemovanou vzrostlými stromy, vinula se krajinou zatáčkami nahoru a dolů, zalátovaná a hrbolatá, občas zapomenutý výtluk, úzká, tak jak bylo v typické pahorkatině obvyklé. Uprostřed hlubokého lesa byla mýtina a tam stál billboard, no tehdy se říkalo poutač, ale ať jsme světoví, když ekonomicky a morálně se nám to moc nedaří, tak aspoň buďme „in“ slovníkem, nic to nestojí. A na něm byl velkými písmeny napsán text RODINA ZÁKLAD STÁTU doplněný příslušnými doprovodnými žánrovými obrázky. Stál tam jaksi nepatřičně, stranou hlavních silnic, jakoby se sám za sebe styděl, osamocený v naprosté pustině, k nejbližším stavením bylo oběma směry několik kilometrů. Už jenom pořádně si ho za jízdy prohlédnout nebylo jednoduché, protože před ním řidič projížděl esovitou zatáčkou a měl tedy především starosti, aby zůstal na vozovce. Napadlo mne hned, co tím nápisem chtěl autor vlastně říci ? Vždyť je to přece odjakživa úplně normální a každému jasné, takovou samozřejmost není potřeba vyvěšovat u silnic a lidi o ní přesvědčovat. Podívám se vpravo, sedí tam můj podřimující tatínek, kouknu kontrolně do zpětného zrcátka, ze zadního sedadla se na mne usmívá moje starostlivá maminka. Všechno bylo v pořádku, jak má být a vždycky bylo, my přece rodina jsme, tak o co se tomu nechápavému plakátu jedná ?

Pro mladší čtenáře nepamatující ony časy je dlužno poznamenat, že všechno, co bylo tehdy napsáno, automaticky neznamenalo to, co slova obvykle vyjadřují. Člověk měl v totalitě vyvinutý jakýsi šestý smysl, kterým uměl číst mezi řádky či mezi slovy odezírat ten pravý smysl sdělení. Když např. v rádiu hlásili, že nad územím Sovětského svazu byl ukončen let letounu jihokorejských aerolinií, tak přeloženo do normální češtiny to znamenalo, že Rusáci sestřelili Korejcům letadlo. Nebo třeba když malými písmeny někde v koutě novinové strany byla informace, že včera se konalo mimořádné zasedání vlády ČSSR, tak jste si mohli být jisti, že komanči mají nějaký problém a že se bude zdražovat.

No a tenhle billboard tomu rozluštění jeho pravého jinotaje pořád odolával. Pokaždé, když jsem kolem projížděl, iritoval mne svou nedobytností, protože všechny lži a polopravdy jsme bolševikům dříve nebo později odkryli, třeba za pomoci Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Provokoval mne tam dlouho, snad několik let, až byl povětrnostními vlivy skoro nečitelný. Pak zmizel a nahradil ho jiný, ale vždycky jsem si na ten původní vzpomněl. Čas neúprosně pádil dál. Už jsem tudy nejezdil s rodiči, ale s nastávající manželkou a později se svou vlastní rodinou. Hlavou mi vždy bleskla vzpomínka na onen zakletý zašifrovaný billboard o rodině. Mimoděčně otočím hlavu opět doprava, tam na sedadle spokojeně rozjímající krásná žena, mlčky jsme se na sebe usmáli, pro jistotu ještě kontrolní pohled  koutkem oka do zrcátka, tam neposedné vesele švitořící děti. Bydlíme v novém domě na předměstí, k tomu dvě moderní limuzíny, bazén na zahradě, dovolené u moře, na horách, co si přát více ? Začala mi vískat vlasy, zjihnul jsem. Pyšného mne zalil pocit nevýslovného štěstí. Takhle nějak snad vypadá ono sedmé nebe. Za to přece stojí žít ! Všechno OK, jak má být, ujišťuji se, tak co pořád s tou rodinou ten absurdní billboard měl ?

Léta šla dále. Potom už tam nestála ani jeho železná konstrukce - kdo by přece v tržním hospodářství platil reklamy v takovém zapadákově, mýtina zarůstala. Uplynulo mnoho let, aniž jsem tam zabloudil, hektický život mne zavál jinam. Až nedávno. Už sám, bez tatínka, bez maminky, bez manželky, bez dětí, ale jako z mlýnice rozvodového průmyslu vyvržený a na těle i na duši trvale poničený „účastník řízení“. Taky už ne autem, ale autobusem. Důvěrně známá mýtina již zarostla náletovými dřevinami, avšak ve vzpomínkách se mi ten zatracený billboard na jejím okraji opět vybavil. Hlavou se mi v tom okamžiku jako v extrémně zrychleném filmu začala promítat poslední dramatická léta. Manželčin iracionální hysterický křik, hrubé urážky a invektivy, nenávistné ponižující pohlavky, facky, kopance, pěsti do obličeje, údery  kuchyňskými předměty do hlavy, houkající záchranky, návštěvy polikliniky - krvácejího a s podezřením na otok mozku, opakovaná rentgenová vyšetření hlavy, hořce plačící děti, až by srdce puklo nebo se skála rozlomila, nekončící zákroky policejních hlídek, hrozby vykázání z domu (násilníkem přece žena být nemůže, vy jste se zbláznil, sám jste násilník !), opakovaná vystěhovávání z domu do garáže, na půdu, na ulici, psychopatické ničení mých osobních věcí, bezmocí proplakané a bezesné noci - sám sis ji vybral, tak teď trp, marné žádosti o pomoc úřadů, vykradené bankovní účty se všemi rodinnými úsporami, děsivé návraty z práce, co se proboha zase dnes stane, hororové psycho se všudypřítomnou nervozitou a zničujícím stresem, v polospánku probdělé noci pro jistotu s nožem na obranu pod polštářem, kdyby bylo nejhůř, marné prosby k návštěvě psychiatra, kompletně vyrabovaný dům, zmizelé rodinné fotografie a videonahrávky, manželčina žaloba o rozvod, řada soudních stání, a pak konečně najednou….blahodárný klid. Zdánlivý. Vtírají se otázky, proč ? Proč zrovna já ? Vždyť na co jsem sáhl, se mi vždycky dařilo. Svět se bez zastavení točil dál. Děti jsem několik let neviděl, nic o nich nevím, stýkat se se mnou nemají dovoleno, jejich maminka to tak chtěla. Vychovávat je nemám právo, bez udání důvodu. Moje návrhy na střídavou výchovu nebo aspoň na pouhopouhý občasný styk nikoho nezajímaly, dítě přece patří matce, tak je to prý i v „nejlepším zájmu dítěte“. Říkala to jedna zkušená opatrovnická soudkyně z pražské desítky a jedna tetička z tamější sociálky jí na to souhlasně přikyvovala, takže to určitě musí být pravda. Starší dcera už dospěla. Mladší dceru jsem za čas náhodou uviděl na stanici metra, cestovala zrovna ze školy. Vyrostla, už je z ní slečna, skoro jsem ji nemohl poznat. Říkám si pro sebe, no to mám ale štěstí, rozesmátý se k ní hrnu, oslovuji ji mile, ale pak najednou úsečné nepřátelské zvolání : „Pane, nemluvte se mnou !“ Ve vteřině mi zmrzl úsměv na tváři, okolní šokovaní cestující na mne zírají, co to je za úchyla obtěžujícího cizí nezletilou dívku, ale zachovávám stoický klid. No nic, všichni říkali, že časem se to určitě spraví, tak si ji aspoň na památku pohotově mobilem vyfotím, nemám ani jedinou její fotku, všechny si její maminka vzala pro sebe. Znova výkřik : „Pane, nefoťte mě !“ Vypařím se jak pára nad hrncem. Zoufalý a sklíčený jako tělo bez duše dojedu na ubytovnu, prásknu sebou na postel a hořce bulím a bulím. Luboši, buď chlap, všechno je to přece v nejlepším zájmu dítěte….Sakra pozor, autobus s kvílením brzd prudce zpomalil, zase jeden neukázněný cyklista. Zrychlený film rázně skončil.

A pak mi to s tou záhadou tehdejšího billboardu sepnulo. Oni ti komunisti už tehdy měli informace o prudkém nárůstu rozvodovosti, jako o moru moderní doby, a jakou tragédii pro všechny rozpad rodiny znamená. Dnes by tehdejší statistická data budila úsměv na tváři a byla by vydávána za obrovský úspěch tzv. vládní „prorodinné politiky“. A že ten poutač dali do lesa a ne na hlavní silnici ? Protože v komunismu museli být povinně všichni šťastní, tak se za sebe styděli, že to není pravda.

x-x-x-x-x-x-x-x

Tímto bych chtěl pozdravit tam nahoře své milující a milované rodiče. Milý tatínku a milá maminko, děkuji vám, že jste mi připravili tak nádherné dětství. Jestli mne vidíte, ujišťuji vás, že na vás myslím. Čím jsem starší, tím více….

—————

Zpět


Anketa

Hodnocení článku

Velmi dobrý (62)
85%

Dobrý (2)
3%

To se nedalo číst (9)
12%

Celkový počet hlasů: 73



ADIKIA PODPORUJE

www.hnutiusvit.cz

Podrobný program ZDE


ADIKIA PŘEDSTAVUJE
symbol zmrdství

bývalý premiér ČR
Petr Nečas

Otec, který se dobrovolně vzdal svých dětí.


ADIKIA PŘEDSTAVUJE
předseda Ústavního stolce

JUDr. Pavel Rychetský

Nevyšší stolice komunisty zaplevelené stolice.

Otec zločinné přísudkové vyhlášky 

Práva zlodějů Org.23/13 

Odepření práva zlodějům by vedlo k dalšímu prohloubení zásahu do základních práv.


ADIKIA PŘEDSTAVUJE
Absolutně nejlepší 
ministr spravedlnosti ČR
JUDr: Pavel Blažek

Vyšší kultura se hned pozná!


ADIKIA PŘEDSTAVUJE
 I. náměstek ministra
 
JUDr. Daniel Volák

„Všichni soudci jsou čestní lidé a profesionálové“, ruku do ohně by za to dal.

596 soudců
členů zločinecké KSČ

Bašty komunistů v justici