31.08.2011 21:45

Bizardní spolčení

Řadu let se aktivně podílím na propagaci střídavé péče o děti po rozvodu, i když pro mě osobně to není aktuální téma. Nic netuše jsem se podílel i na přípravách vysílání rádia Střídaček. Trošku mě zarazilo, že mediálním partnerem je nechvalně známý portál samoživitelek Babinet. Svého času jsem se na Babinetu naivně snažil najít slušené maminky pro podporu myšlenky spravedlivých tabulek výživného. Za šíření těchto kacířských myšlenek mi byl trvale zablokován přístup do jejich diskuse.

Při přípravách vysílání rádia Střídaček jsem se také „seznámil“ s aktivistkami z Asociace neúplných rodin a hned mi bylo jasné, že zde něco „nehraje“. Naši zákonodárci se tváří, že v oblasti rodinného práva zde není žádný problém (viz. ostudné projednávání novely poslance Staňka), proto jsem se „v zájmu střídavé péče“ snažil najít pochopení pro toto bizardní spolčení. Zároveň jsem však naléhal, aby se „aktivistky“ mírnily ve svých agresivních populistických protiotcovských prohlášeních v oblasti výživného.

V pořadí druhé vysílání rádia Střídáček bylo na téma nový Občanský zákoník. Po velice zajímavé diskusi obohacené vysoce kvalitním vysvětlením nových právních pojmů populární formou známou advokátkou JUDr. Klárou Samkovou však „aktivistky“ diskusi opět otočily k „nespravedlivým alimentům“. To byla poslední kapka mojí tolerance s bizardním spolčením otcovského hnutí Spravedlnost dětem s ryze protiotcovským spolkem samoživitelek bažících po ještě širší nespravedlnosti v otázce výživného, než jakou dnes důvěrně známe v podání naší justice.

Ukazuje se tak, že řada rozvedených otců trpí chimérou, že střídavá péče o děti je všelék a všechno ostatní je nepodstatné. Bohužel si neuvědomují, že střídavou péči skutečně nelze nařídit ve 100% případů rozvodů, a že zde bude stále poměrně vysoké procento dětí svěřených do výlučné péče jednoho z rodičů, kde bude nutné stanovit rodičům vyživovací povinnost. Zapomínají také na skutečnost, že je zde několik generací dětí, které dlouhodobě žily v péči jednoho rodiče a v těchto případech je přechod na střídavou péči naprosto nereálný, zejména pokud „děti“ již dosáhly zletilosti. Pro tyto „děti“ a jejich otce je výživné stále aktuální problém. Dokonce ani mezi „skalními“ příznivci střídavé péče není jednotný názor na to, jak se mají rodiče podílet na výživě dítěte, což dle mého názoru do značné míry brání širšímu zavedení střídavé péče praxe.

Uznávám, že je to nepochybně moje chyba, když jsem nepochopil tento „nový směr“, kterým se vydalo sdružení Spravedlnost dětem, ale nemohu dále aktivně podporovat „střídavou péči o děti“, kterou osobně nepotřebuji a zároveň si nechávat vrážet „kudlu do zad“ v oblasti výživného, které mě ještě dnes ekonomicky likviduje.

Naše cesty se tedy rozcházejí a budu se dále aktivně věnovat pouze oblasti určování výživného na děti.

Opakovaně jsem byl přesvědčován, že spojení s aktivistkami z Asociace neúplných rodin „je v zájmu“ střídavé péče o děti, protože aktivistky mají otevřené dveře do médií apod.  To však není dáno nějakým zvláštním uměním se prosadit, ale šířením populistických protiotcovských fabulací o výživném. A tak se vám může udělat nevolno už při snídani.

Asi nejhorší na celé věci je skutečnost, že je v médiích dáván prostor lidem, kteří o věci vůbec nic nevědí. Jaký obrázek si pak může o „problému“ s výživným vytvořit člověk, který výživné nikdy nemusel řešit? Kolik problémů to může přinést rozvedeným rodičům, kteří řeší otázku výživného?  Když to říkaly aktivistky v televizi, tak to přeci musí být pravda! Podívejme se teď na jejich populistické fabulace podrobněji.

Podle předsedkyně ANR Lucie Asenové zde žijí děti v chudobě, protože jsou v 80% případů svěřovány do péče matek, které mají menší příjem a 40% otců nehradí výživné.

Reakce redaktorky: „Hmm, to je strašné!“

Ano, to je skutečné strašné, protože se jedná o absolutní nesmysl. Nedokážu si vysvětlit, kde aktivistka Asenová vzala těch 80%, když ve skutečnosti jsou děti svěřovány do péče matky ve více jak 90% procentech případů. Je to zdánlivě maličkost, ale pokud to vezme společnost za bernou minci, pak asi těžko bude chápat snahy aktivistů „střídavkářů“ o rozšíření střídavé péče, kdy zbývajících 20% na jiné formy péče o děti je už docela slušné číslo.

Výroky o dětech žijících v chudobě jsou zřetelnou protiotcovskou manipulací.  Po rozvodu vede každý z rodičů samostatnou domácnost a životní náklady rozvedené rodiny jsou tak dvojnásobné. Všem členům rodiny, tedy i dětem (!), se tak zákonitě musí snížit životní úroveň. A právě to by mělo být veřejně šířeno jako „preventivní opatření“ proti vysokému počtu rozvodů na místo populistických polopravd.  Navíc je zde řada dětí, kterým např. vlivem tragické události musí na zajištění výživy stačit jen jeden z rodičů. A tyto děti nežijí v chudobě? Pokud zde tedy nějaké dítě žije v chudobě, pak to není ani vina matky s nízkým příjmem, dokonce ani otce „neplatiče“ výživného a je nutno otevřeně říct, že chyba je v systému sociální pomoci.

Vysloveně lživé jsou výroky aktivistky Asenové, že soud koná rychle, protože se jedná o dítě. K tomu snad ani není co dodávat. Je to více jak rok, kdy jsem podal k soudu návrh na úpravu výživného a doposud v této věci ani nebylo nařízeno jednání (snahu soudce JUDr. Lišky o smírné řešení nelze považovat za jednání ve věci).

Asi nejbrutálnější populistickou fabulací je nesouvislý tok „myšlenek“ aktivistky Asenové: „Řekněme si to na rovinu, v naší republice je velká část, máme šedou ekonomiku a tatínek přijde k soudu a tvrdí, že má jen 8000,- Kč.“

Řekněme se to tedy na rovinu. Pokud by to byla pravda, tak tím fakticky bylo řečeno, že (státní) zaměstnanci finančních úřadů jsou budižkničemové, kteří nejsou schopni u „velké části“ daňových poplatníků zajistit řádné přiznávání skutečných příjmů a stejní budižkničemové jsou i (státní) zaměstnanci úřadů práce, kteří nejsou schopni ohlídat, aby „velká část“ firem nezaměstnávala lidi načerno.

Jak si vůbec může někdo dovolit takto špinit práci tisíců státních zaměstnanců ve veřejnoprávní (státní) televizi?  Tak na to se tedy budu muset zeptat ředitele České televize nebo Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Jistě se nejde nějaký nepoctivec, ale jen z důvodu absolutní neznalosti problému (a to v tom lepším případě) takto sprostě očerňovat „velkou část“ plátců výživného, je v právním státě naprosto nepřijatelné. Osobně jsem měl s podobnou „nedůvěrou“ soudu k mému  přiznání k dani z příjmů velký problém, který mě dohnal až naprosto absurdnímu kroku, kdy jsem se sám šel udat na finanční úřad a dožadoval jsem se provedení kontroly účetnictví, abych tím zabránil dalším „pochybnostem“ soudu o mých skutečných příjmech. Vyslovenou hloupostí je pak tvrzení aktivistky Asenové, že by nějaký soud vyměřoval výživné jen z přiznání k dani z příjmu, zejména pokud by se jednalo o „podezřele nízký příjem“. Soudy v těchto případech zcela běžně „pracují“ s teoreticky dosažitelným příjmem dle aktuální nabídky volných zaměstnání u Úřadů práce nebo s tabulkami příjmů v jednotlivých oborech Ministerstva práce a sociálních věcí. Aktivistka Asenová pak veřejně šíří protiotcovské fabulace, že velká část otců neplní řádně výživné a rozsudky o výživném jsou pro maminky jen cárem papíru. To ale není divu, pokud soudy vyměřují výživné z teoretického příjmu a nikoliv ze skutečného příjmu povinného.  

Protože to mi skutečně hnulo žlučí, nechal jsem si při osobním setkání s aktivistkou Asenovou vysvětlit, kde přesně vidí problém se zjišťovaní příjmů u OSVČ a nestačil jsem se divit. Podle aktivistky Asenové „problém“spočívá v tom, že když si OSVČ od rozdílu mezi příjmy a výdaji odečte slevu na dani (dříve nezdanitelnou část příjmu) tak mu vyjde nízký příjem. Moc jsem to nechápal, proto jsem si to nechal vysvětlit v číslech.

Příklad

Rozdíl mezi výdaji a příjmy:        60 000,- Kč

Sleva na dani na poplatníka:     25 000,- Kč

Příjem dle Asenové                     35 000,- Kč

Podle aktivistky Asenové je tedy „příjem OSVČ“ základ daně, který slouží čistě jen pro výpočet daně z příjmů. Věru dalo mi to hodně práce, abych se „v zájmu střídavé péče udržel“ a otevřeně jí neřekl, co si o jejích vědomostech myslím. A tito lidé chtějí provádět nějaké změn legislativy?

Tak to nás pane Bože ochraňuj!

Obě aktivistky často používají jako argument údaje Českého statistického úřadu a neznalého věci tím jistě oslní. Tyto údaje (průměrné výdaje na výživu dítěte a průměrné výživné) se však příliš nápadně podobají údajům, které byly uvedeny v důvodové zprávě k návrhu zákona o náhradním výživném v roce 2005! Aktivistky tedy manipulují veřejnost 6 let starými statistickými údaji. Stačí se však podívat do databáze soudních rozhodnutí a záhy zjistíte, že průměrné výživné se dnes pohybuje právě okolo částky 3500,- Kč, ke které aktivistky dospěly svým „selským rozumem“.

Aktivistky pro právní stránce zaštiťuje Mgr. Patrice Dolanská, toho času vyšší soudní úřednice Obvodního soudu pro Prahu 4. Proto ani není divu, že tak plameně hovoří o neplatičích výživného jako o zločincích bez ohledu na skutečnost, že v celosvětovém měřítku je neplacení výživného raritně považováno za zločin (přečin) jen v našem státě. Fabulace polopravdami o „nechápajících“ je rovněž naprosto charakteristická pro naši justici. Je vcelku logické, že „venku“ (nepochybně myšleno ve vyspělých právních státech směrem na západ od našich hranic) nechápou, proč je zde běžné neplacení výživného, když „venku“ mají jasná pravidla pro stanovení výživného (tabulky výživného) a ani ve snu by je nenapadlo, že v jiném „právním“ státě by mohlo být výživné určováno bez jakýchkoliv pravidel jen podle momentální nálady soudců. Kdyby aktivistky občas používaly ten svůj „selský rozum“, tak by jim nepochybně došlo, že z vězení dětem nikdo výživné posílat nebude!

Na webových stránkách aktivistek můžeme najít další „perly“. V době, kdy se díky prázdné státní kase snižují příjmy všem státním zaměstnancům, přicházejí s pravidelnou valorizací výživného. Tento „vzácný“ nápad se nepochybně zrodil v hlavě vyšší soudní úřednice Mgr. Patricie Dolanské, protože to je asi jediný člověk, komu je pravidelně valorizován jeho příjem.

Aktivistky si také často protiřečí. Na jednu stranu vykřikují o zločincích patřících do kriminálu a na druhou stranu požadují kapitalizaci (úročení) výživného „stejně jako je tomu u jiných dluhů“.  Najednou je tedy dluh jako dluh.  V tom případě by tedy aktivistky ale měly naléhat na zákonodárce, aby zrušili trestný čin zanedbání povinné výživy, neboť u jiných dluhů je věznění pro dluh podle čl. 1 přílohy č. 4 Úmluvy o lidských právech nepřípustné. Navíc pokud plátce nemá na včasné zaplacení výživného (nedostane včas zaplaceno za práci, při ztrátě zaměstnání apod.), nemůže mu vzniknout žádný dluh, protože dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Stejná situace by totiž byla i v případě nerozvedené rodiny. Dítě by se také muselo uskromnit, do té doby, než by rodičům na účet přišly peníze. Je hodně naivní si myslet, že by úročení výživného přimělo permanentní neplatiče k pravidelnému plnění výživného, když je k tomu nepřinutí ani hrozba kriminálu.

Aktivistky také o sobě prohlašují, že nejsou ukřivděné po pomstě prahnoucí rozvedené matky. Co si však myslet o tom, když požadují, aby za „neplatiče“ výživného bylo výživné hrazeno prarodiči ze strany „neplatiče“ výživného?  To už zde dávno máme, jen s tím rozdílem, že výživné musí hradit „bohatší“ prarodiče bez ohledu na to, s které strany jsou. Tak je to naprosto v pořádku, proto to naše justice v praxi vůbec nepoužívá, kdy v řadě případů by za otce „neplatiče“ výživného „spadlo“ plnění na prarodiče na straně matky.  

Když si aktivistky hrají na odbornice v dané věci, měly by také používat správné výrazy. Lze ještě pominout, že pro výživné zásadné používají výraz alimenty, přestože zákony hovoří o výživném, kdy tento výraz je mnohem výstižnější. Nelze však pominout nepřesná a tím do značné míry zavádějící tvrzení aktivistek ohledně dokazování příjmů u OSVČ. Podle aktivistek si soud může vyžádat „peněžní deník“ a zjišťovat povahu výdajů. Když takovou pitomost poradí nějaké mamince, může z toho být velký problém, protože i soudci jsou na tom se znalostmi „účetnictví“ podobně jako aktivistky. Už vidím nějakého tatínka, jak zoufale hledá, co to vlastně je ten „peněžní deník“, když byl novelou Zákona o účetnictví již v roce 2003 zrušen! Od té doby OSVČ vedou pouze daňovou evidenci, což není jen nějaká změna v názvech. Zatím co Zákon o účetnictví přesně upravoval, jak má vypadat „peněžní deník“(písemné záznamy o každé účetní operaci), Zákon o dani z příjmů žádnou formu vedení daňové evidence nepředepisuje. OSVČ tak může jednotlivé doklady ukládat třeba do krabice od bot a na konci roku je všechny sečíst. Když jsem před lety soudkyni Mgr. Winklerové sdělil, že žádný peněžní deník nemám, byl jsem okamžitě obviněn ze zatajování svých příjmů a hrozila mi použitím §85a zák. o rodině (vyměřením výživného z 15ti násobku životního minima). Situaci jsem tedy vyřešil tím, že jsem k soudu přivezl asi deset přepravek s daňovou evidencí, ať se v tom soudkyně Mgr. Winklerová rochňá, když si myslí, že něco vyšťourá. Po celou dobu pak byly tyto přepravky součástí spisu a soud je musel stále stěhovat od soudu k soudu, sem a tam. Jak by dopadl tatínek, který by stále dokola tvrdil, že žádný „peněžní deník“ nemá, si asi každý dokáže spočítat.

Soud rovněž není oprávněn zjišťovat „povahu výdajů“. Pokud je nějaký výdaj Zákonem o dani z příjmů považován za „oprávněný“ (přesněji za výdaj na dosažení a udržení příjmů), pak žádný soud nemůže (alespoň v právním státě by to tak mělo být) tento výdaj považovat za „neoprávněný“ (výdaj, který není na dosažení a udržení příjmů).  K tomu je totiž určen příslušný finanční úřad, na kterém je, aby v rámci vytýkacího řízení posoudil „oprávněnost“ či „neoprávněnost“ výdajů.

Zákon o správě daní a poplatků

§ 43 Vytýkací řízení

(1) Vzniknou-li pochybnosti o správnosti průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal.

Navíc je zde již několik let možné uplatňovat paušální výdaje a není tedy potřeba je nějak dokladovat. To je pro soudce velký problém, protože již nemohou zpochybňovat z jejich laického pohledu „podezřelé“ výdaje. (Všem plátcům výživného jedině doporučuji!). Jen skutečný hlupák by totiž mohl obvinit Ministerstvo financí, že svými zákony někomu umožňuje snižovat základ daně z příjmů přemrštěnými paušálními výdaji (mají to moc dobře spočítané).

Stejný nesmysl je tvrzení aktivistek, že soud vyčísluje příjem OSVČ jako 1 /12 rozdílu příjmů a výdajů. Při odborných znalostech opatrovnických soudkyň je to sice klidně možné, ale stejně jako osoby v zaměstnaneckém poměru, tak i OSVČ musejí ze svých příjmů odvádět daň z příjmu, sociální a zdravotní pojištění a ona 1/12 rozdílu mezi příjmy a výdaji je tedy jejich hrubý příjem, ze kterého nelze vypočítávat výživné!

Na závěr jsem si nechal asi „nejhlubší zážitek“ s tím, jak si aktivistky z Asociace neúplných rodin představují nespravedlnost. Při druhém vysílání rádia Střídáček se aktivistka Asenová obrátila i na přítomné diváky s dotazem, co považují za nespravedlnost a s mikrofonem zamířila rovnou ke kolegyni Barboře Středové. Podle ní je největší nespravedlnost, že soud jejímu bývalému manželovi snížil výživné rok nazpět. V tom jsem žádnou drastickou nespravedlnost neviděl. Vždyť podle Zákona o rodině je možné u nezletilých dětí změnit výživné až tři roky zpětně. Co by měli říkat otcové, kteří v dobré víře řádně platí výživné, tomu si přizpůsobí svůj rozpočet a pak jim soud řekne, že už tři roky měli platit výživné o několik tisíc měsíčně větší a udělá z nich ze dne na den stotisícové dlužníky? Po skončení oficiální diskuse jsem tedy spěchal za aktivistkou Barborou Středovou, aby mi tu „nespravedlnost“ vysvětlila. Problém byl v tom, že pokud by její bývalý manžel celou dobu „řádně“ plnil výživné, tak při snížení výživného rok nazpět by mu nemusela nic vracet, protože spotřebované výživné se nevrací. Protože však výživné neplatil, doplatil „jen“ dluh do soudem snížené částky a to je ta nespravedlnost.

Všichni se pak odešli společně bavit do přilehlé hospůdky. Já jsem se s touto bizardní společnosti slušně rozloučil a odjel jsem se domů ze všeho pozvracet.

—————

Zpět