24.05.2012 19:51

Celonárodní sbírka na nedoceněné soudce

O Rathovi teď máme informace snad i kolikrát se za den v cele „uvolní“, ale o podstatných věcech podávají média jen strohé informace. Důvodem také může být skutečnost, že v neředěné podobě by se z toho leckdo pozvracel. Řeč je o dvou nálezech Ústavního soudu z posledních dnů. 

Jedním byl zamítnut návrh skupiny poslanců ČSSD, který navrhoval zrušení zákonů, podle kterých lidé v prvních třech dnech pracovní neschopnosti nedostávají žádnou náhradu platu. Podle soudců Ústavního soudu zákonná úprava údajně sleduje legitimní cíl – zneužívání nemocenských dávek a není tím dotčeno právo občanů na hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci garantované ustanovením čl. 30 odst. 1 LZPS. Než se podíváme na odůvodnění nálezu, je nutné uvést některé věci na pravou míru.

Nemocenskou dříve vyplácel stát. Odpovědnost státu za hmotné zabezpečení občanů při pracovní neschopnosti ale byla přenesena na zaměstnavatele, kteří zaměstnancům hradí první tři týdny nemocenské. Stát si však nechává celé odvody nemocenského pojištění a se zaměstnavateli se o ně nepodělí. V případě státních „firem“ (nejčastěji úřadů) nikoho netrápí, kolik „firma“ vyplatí nemocnému zaměstnanci, protože peníze jdou ze státní kasy a práce počká. Přesněji počká si občan, který od státní „firmy“ něco potřebuje a nemůže se např. obrátit na jiného soudce, když jeho zákonný soudce zrovna omarodí. Jiná situace je u soukromých firem, které si na rozdíl od státu rozhodně nemohou dovolit zaměstnávat nadbytečné zaměstnance a když některý zaměstnanec omarodí, je to velký problém. Práci nemá kdo udělat, zákazníci rozhodně nepočkají a odejdou ke konkurenci. Firma tak přichází o příjem a ještě musí platit nemocnému zaměstnanci. To je zejména pro majitele malých firem likvidační.

Kvůli neurčitému počtu zneuživatelů nemocenských dávek bylo zrušeno poskytování dávek všem oprávněným. Neproplácení prvních dnů nemoci jako nečastější případ pracovní neschopnosti (virózy) nemá se stabilizací veřejných rozpočtů vůbec nic společného (stejně by to hradil zaměstnavatel) a ve skutečnosti tedy jde o jakousi kompenzaci nákladů zaměstnavatelů, na které byla přenesena odpovědnost státu za hmotné zabezpečení občanů při pracovní neschopnosti.

Vybrané části odůvodnění nálezu Pl. ÚS 54/10

Podle pléna soudců Ústavního soudu je úprava sociálních práv primárně v rukou zákonodárce a v omezené míře otázkou judiciální. Specifický charakter sociálních práv, zejména závislost z na ekonomické a životní úrovni dané hospodařením státu, znamená, že již jednou přiznané nároky nelze v případě sociálních práv brát jako statické a nedotknutelné. Povinností státu je toliko zajistit subjektům těchto práv jistý minimální sociální standard a nikoliv adekvátní životní standard v souladu s jejich požadavky (plnění v nejvyšší ekonomicky udržitelné míře), jak je těmito subjekty někdy mylně vnímáno a požadováno. Nemoc je obdobou pojistné události a drobné újmy v pojistných systémech nese pojištěnec sám a pojistný systém jej pojišťuje pouze od újmy určitého rozsahu. Zda a případně za jakých podmínek budou poskytována plnění další, jdoucí nad rámec tohoto standardu, závisí zásadně na uvážení zákonodárce, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Třídenní výpadek příjmů sice nepochybně představuje jistý zásah do příjmů dotčených osob, avšak nejde o takový zásah, který by onemocnělým osobám okamžitě znemožnil dosažení hmotného standardu postačujícího k vedení důstojného života; jinak řečeno, taková úprava nemá charakter rdousícího efektu; dočasně nemocné nevystavuje bezvýchodné situaci.

Pokud takto nechutně smýšlejí soudci Ústavního soudu, není divu, že soudci obecných soudů absolutně neuznávají výpadky příjmů rozvedených otců při nemoci. To přeci není bezvýchodná situace. Spát lze i pod mostem a nějaká strava se najde v popelnicích. Není zde tedy žádný důvod byť i k přechodnému snížení výživného.  

Čest a slušnost soudců Ústavního soudu se jako jediný marně snažil zachránit soudce JUDr. Jan Musil svým odlišným stanoviskem, které je do posledního písmenka naprosto přesné a výstižné. Najdete ho konci nálezu Pl. ÚS 54/10 (str. 18). Celý nález Pl. ÚS 54/10 ke stažení ZDE. Pro úplnost ještě nutno dodat, že soudci na rozdíl od všech ostatních občanů doposud pobírali 100 % platu po celou dobu nemoci, tedy i první tři dny.

Druhý nález se týká hmotného zabezpečení soudců, kdy neuvedený soudce podal na stát žalobu, protože zákonodárce v rámci stabilizace veřejných rozpočtů snížil platy státních zaměstnanců. Pan soudce doposud pobíral plat 78 000,- Kč a náhrady výdajů v částce 3 200,- Kč. Po úpravě se mu snížil plat na 73 000,- Kč a náhrady na 3 000,- Kč, tedy celkem o 5 200,- Kč a pan soudce se tím cítí existenčně ohrožen a rdoušen. O věci rozhodovali soudci Městského soudu v Brně a naprosto překvapivě dospěli k závěru, že je na místě požádat Ústavní soud, aby zrušil příslušná ustanovení zákona, kterým došlo ke snížení platu soudců. Fakticky se tak soudci z místně příslušného soudu k projednání věci přeměnili na spolužalobce a jejich argumentace je vysloveně ubohá a legrační.

Podle jejich názoru „žádná skupina státních zaměstnanců nepřispěla ke stabilizaci veřejných financí či jejich reformě anebo řešení důsledků ekonomické krize posledních let tak, jak to učinili soudci“. Stačí se podívat na přehled nákladů odškodnění za jejich nekvalitní práci za posledních několik let, kde křivka nákladů strmě stoupá jak Lomnický štít (Ze státní pokladny krev neteče) nebo na náklady za naprosto nesmyslné věznění neplatičů výživného (Ekonomická krize bojuje za práva otců).  

To však soudci Městského soudu v Brně rozptylují legračním názorem, že „po desetiletí neustálých zásahů do odměňování soudců již nelze na věc nahlížet pouze jednoduchým prizmatem nominálních čísel; pokles relací vede k hlubokému reálnému propadu úrovně odměňování soudců, a to jako jediné skupiny osob odměňovaných ze státního rozpočtu. Přitom má jít o skupinu, u níž je dispoziční prostor k zásahům daleko omezenější než u skupin jiných.“ Zatím co tedy např. hasičům, kteří nasazují svoje životy za záchranu jiných životů nebo majetku lze vcelku neomezeně zasahovat do odměňování, soudcům, kteří svými nespravedlivými rozsudky ničí životy lidí a jejich majetkové hodnoty (zejména v opatrovnických sporech), by se prakticky vůbec nemělo zasahovat do jejich hmotného přepychu.  

Soudci navrhovatelé v návrhu předvedli naprosto úžasné matematické dovednosti, když vypočítávali svoje platy a vzniklé ztráty, ale také naprosto dokonalé vědomosti o reálných příjmech jiných zaměstnanců. Zajímavé je, že stejné matematické dovednosti a vědomosti o reálných příjmech zaměstnanců soudci při určování výživného rozvedeným otcům náhle zapomínají.  Závistivá písnička o platech jiných zaměstnanců je silně trapná. Co soudcům brání v tom, aby hromadně podali výpověď např. jako lékaři s tím, že odcházejí na západ, kde jsou soudci zcela nepochybně mnohem lépe finančně ohodnoceni?   

Ústavní soud (jak sám na konci nálezu uvádí) věc projednal a rozhodl bezodkladně. Stížnosti rozvedených otců na právo na rodinný život (vylučování otců ze života dětí) či na nezákonně stanovené výživné mají pochopitelně času dost. Vždyť jde jen o děti a výpadky příjmů rozvedených otců nejsou tak bezvýchodně neřešitelné, jako výpadky platu soudců.  

Plénum soudců Ústavního soudu jako mávnutím proutku zapomnělo na svoje stanoviska k před několika dny projednávané stížnosti na neproplácení první dnů nemocenské a hmotné zabezpečení soudců už není primárně věcí zákonodárce. Najednou už neplatí, že jednou přiznané nároky nelze brát jako statické a nedotknutelné. Najednou už stát subjektům práv nemusí zajišťovat pouze minimální, ale adekvátní životní standard a to podle představ subjektů bez jakéhokoliv ohledu na celou spolčenost a tak bylo návrhu na zrušení příslušné části zákona vyhověno.

Odůvodnění nálezu obsahuje již obehranou píseň o zajištění nezávislosti soudců a jejich odborné úrovně. Řada zkorumpovaných soudců (Litoměřická justiční akademie) jasně ukazuje, že ani vysoké platy nezajistí nezávislost a o odborné úrovni svědčí především stomiliónové náhrady za nesprávný úřední postup (Ze státní pokladny krev neteče).

Podle soudců Ústavního soudu "nesmí být zásah do materiálního zabezpečení soudců výrazem svévole zákonodárce, ale musí vycházet ze zásady proporcionality a musí být odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu". Soudci Ústavního soudu zmateni výpisy svých bankovních účtů zřejmě přehlédli, že důvodem ke snížení platů všech státních zaměstnanců je zoufale prázdná státní kasa. Oproti tomu hrubý zásah do materiálního zabezpečení rozvedených otců výrazem svévole soudců při vyměřování výživného už nemusí vycházet ze zásady proporcionality, i když je odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací, kdy nejsou propláceny první dny nemocenské.  

Rovnost práv si Ústavní soudci představují tak, že „platové poměry soudců mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení například proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti. Za platovou restrikci je třeba považovat opatření, kdy soudci je odňata nebo snížena nároková složka odměny, aniž by toto odnětí nebo snížení bylo kompenzováno zvýšením jiné nárokové složky odměny. Za další formu platové restrikce je třeba považovat i zmrazení zákonem předpokládaného růstu příjmů soudců.“ Pokud se však důchodcům nedostane na zákonem předpokládané navýšení důchodů, a vláda z „politických cílů“ zmrazí růst důchodů, je vše v naprostém pořádku.  

Nález také obsahuje názornou ukázku toho, jak zde ve skutečnosti funguje justice. "V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže. Z této zásady však Ústavní soud učinil nutnou výjimku, která však i v této otázce respektuje svrchovanost Parlamentu." Jinak řečeno. Nikdo nemá právo rozhodovat o našich platech, a pokud se tak stane, tak si to prostě změníme, protože:

„Soudci obecných soudů a soudci Ústavního soudu (a obdobně i státní zástupci) tak zůstávají jedinými „služebníky“ státu, jimž se kompenzace, jakož i společenského uznání za výkon funkce nedostává.“


Celé znění skutečně nechutného nálezu Pl. ÚS 33/11 ZDE

Chystané zvýšení DPH, v jehož důsledku dojde ke znehodnocení reálných mezd, většinu občanů nijak zásadně neohrozí. Rozvedení otcové zužovaní nereálně vyměřeným výživným, matky samoživitelky marně se domáhající fiktivního výživného, důchodci s mrzkými důchody nebo nezaměstnaní se už dávno naučili žít na hranici bídy. Když doposud nikoho z obyčejných lidí nezardousilo neproplácení první dnů nemocenské, jsou zde nepochybně ještě velké rezervy a nikoho tak nezardousí ani zvýšení DPH. Drastický dopad však lze očekávat pouze u jediné skupiny spoluobčanů, nedoceněných služebníků státu naučených žít v hmotném blahobytu. Adikia proto vyhlašuje

Celonárodní sbírku na nedoceněné soudce

Pokud se vám z platu ještě podaří uškudlit nějakou korunu, pak vhodnými předměty do sbírky jsou zejména již zaplacené poukazy na zahraniční dovolené, velnes vouchery či zážitkové dárky. Od věci rovněž nejsou poukázky na benzín či předplacené kredity do mobilních telefonů. Rovněž tak značkové domácí spotřebiče či elektronika jsou velmi vhodné. Vítány jsou též archivní vína, alkoholické nápoje a kartony cigaret. V naznačených relacích se dalším nápadům meze nekladou. Chudší občané mohou věnovat zaměstnanecké potravinové poukázky nebo konzervy (zde pozor na trvanlivost). Poukázky na sociální či nemocenské dávky nelze přijímat. Peníze je třeba nejdříve vybrat a pak zaslat na účet sbírky.     

Pro sbírku jsou naprosto nevhodné jakékoliv výrobky zakoupené na vietnamských tržištích, byť by byly označeny logem nějaké známé firmy. Vhodné nejsou ani zlaté šperky, ruční nářadí či elektronika zakoupená před obchodními centry od romských spoluobčanů. Stejně tak nevodné je obnošené oblečení či používané spotřebiče.

Všechny věci budou v zatím neurčeném termínu hromadně předány nedoceněným soudcům prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti.

—————

Zpět