25.01.2012 15:42

Chystáte se vstoupit do soudní jednací místnosti ve sporu o výživném?

Libovůlí zatížené rozhodnutí o výživném – pokračování PŘÍBĚHU

Po téměř dvou letech průtahů zaviněných soudkyní JUDr. Smitkovou (otočila smysl žalobního návrhu) a zastrašování úskočnou kriminalizací (omezování mých práv v řízení) Obvodní soud pro Prahu 4 (soudce JUDr. Filip Liška) rozhodnutím č. j. 55 C 56/2010 snížil výživné. Z krátkého odůvodnění rozhodnutí při vynesení rozsudku však nebylo příliš jasné, proč bylo výživné sníženo právě na částku 4 750,- Kč. Proto jsem čekal na písemné vyhotovení rozsudku, ale ani to nepřineslo přesvědčivé vysvětlení (§ 157 odst. 2) o.s.ř.), jak dospěl soud k této částce a jak se na této částce projevilo chování oprávněného v rozporu s dobrými mravy. Výrok rozhodnutí stojí pouze na všeobecném žvástu:

„soud dospěl k názoru, že změně poměrů odpovídá snížení výživného na částku…..“  

Ostatně za situace, kdy soudci ignorují Metodický pokyn Ministerstva spravedlnosti na sjednocování soudů v otázce výživného (tabulky výživného) a Zákon o rodině definuje vyživovací povinnost pouze v obecné rovině, takový rozsudek ani nemůže být stavěn na ničem jiném, než na všeobecných žvástech.  

V odůvodnění rozsudku lze najít několik solidních úvah:

  • „s ohledem na věk oprávněného již vyživovací povinnost matky přešla do roviny finančního plnění výživného“
  • „student vysoké školy by se měl již alespoň částečně podílet na svých životních nákladech“
  • „neposkytování informací povinnému o studiu je jednání v rozporu s dobrými mravy“  

Pro tyto úvahy bylo rozhodnutí č. j. 55 C 56/2010 zařazeno do judikátů na stránce VÝŽIVNÉ pod názvem Dobré mravy a studium na vysoké škole

Tím však výčet kladů tohoto rozhodnutí končí a drtivá většina odůvodnění už je jen snůškou lží, překroucených skutečností, zvráceného výkladu zákonů, ignorací Mezinárodních úmluv a aprobací jednání oprávněného v rozporu se zákonem či  dobrými mravy.

Co může být výsledkem takového rozhodnutí?

Někdo musí být ve sporu úspěšný a někdo odejde jako poražený. Každé rozhodnutí by však mělo být přesvědčivě odůvodněno (§ 157 odst. 2) o.s.ř.), a to zejména pokud soud musí rozhodnout ve velmi citlivém sporu mezi rodičem a dítětem, aby „vítěz“ věděl proč vyhrál a „poražený“ musel s pokorou přijmout prohru. Po prvním rozhodnutí soudu by věc měla být všem naprosto jasná. Příkladem takového rozhodnutí může být i rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 JUDr. Tome Frankiče ml., který mě zprostil úskočného obvinění z trestného činu. Státní zástupkyně se ještě rozhodnutí mstivě snažila zvrátit stupidní stížností, ale odůvodnění rozhodnutí bylo natolik přesvědčivé, že ani odvolací soud neměl příliš šanci ho nějak zpochybnit.

Odvolání proti prvnímu rozhodnutí soudu by mělo být spíše výjimečné, jako pojistka proti nějakému případnému pochybení.  A jak to funguje v české justici? Odvolání je naprosto běžné v každém řízení. Ostatně ani není divu, když soudci k věci přistupují jako soudkyně JUDr. Smitková (viz. její výpověď u police):

„No co! Jsem jen soudkyně I. stupně a proti mému rozhodnutí se může každý odvolat."

a naprosto nikoho nezajímá a nikdo neřeší, kolik rozhodnutí určitého soudce bylo napadeno odvoláním. Zde dokonce ani nikdo neřeší, když odvolací soud věc vrátí soudu I. stupně s tím, že vytvořil nepřezkoumatelný paskvil nebo projednal úplně jinou věc (viz. soudkyně Mgr. Jarešová). A stejný soudce pak má ve věci opět rozhodnout, přestože již o věci rozhodl zcela nepochybně podle „nejlepšího svědomí“ jak mu to ukládá zákon. A teď má rozhodnout jinak?!    

Absolutně nepřesvědčivé odůvodnění pak nepochybně vede k tomu, že se odvolají obě strany sporu. Jedna strana vytýká lži a překroucené skutečnosti a druhá strana zneužívá situace v naději, že by to „svinstvo“ mohl potvrdit i odvolací soud. Nejinak to bylo i v našem případě.

Zde jsem sehrál „šachovou patrii“ a proti rozsudku jsem podal pouze blanketní odvolání. Vytvořil jsem si tak „manipulační“ prostor a čekal jsem, zda se syn odvolá či nikoliv. Pokud by se neodvolal a já se smířil s libovůlí zatíženým rozsudkem, mohl jsem kdykoliv odvolání vzít zpět a rozsudek by nabyl právní moci. Jak se však dalo předpokládat, syn zneužil zmatečný rozsudek a podal stupidní odvolání v naději, že u odvolacího soudu budou o věci rozhodovat soudci s komunistickou minulostí, kteří jen stěží mohou posoudit, co je v právním státě v rozporu s dobrými mravy nebo protiotcovsky zaměřené soudkyně. Já jsem však musel složitě vyvracet všechny lži a zvrácenosti.

Obě odvolání naleznete na stránce VÝŽIVNÉ v rubrice Rukojeť kverulanta pod názvem Odvolání proti libovůlí zatíženém rozhodnutí o výživném

Každý, kdo se právě chystá do soudní jednací místnosti řešit spor o výživném, by si měl velice pečlivě prostudovat rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4  č. j. 55 C 56/2010 a odvolání obou účastníků řízení.

V obsáhlém odvolání vyvracím všechny oblíbené slizké triky naší justice.

  • vyměřování výživného osobám samostatně výdělečně činným OSVČ podle nabídky volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce či dle tabulek MPSV průměrných příjmů v daném oboru,
  • posuzování příjmu matky jen podle zprávy o příjmech od zaměstnavatele,
  • (ne)posuzování, zda další studium je přípravou na budoucí zaměstnání,
  • házení viny nákladů za neplacení výživného na povinného

Jsou zde i pasáže k podjatosti soudců apod. Podrobná analýza rozhodnutí však jasně dokazuje zvrácený a nezákonný postup naší justice při vyměřování výživného.

Oprávněný (matka dítěte)  soudu nadiktuje svojí představu o výživném a soud pak povinnému spočítá, jaký k tomu má mít příjem.

Citace z odvolání

Problém je však v tom, že zde evidentně nedošlo k výpočtu výživného ze skutečného příjmu povinného (Ø 9 786,- Kč), ale byl zvolen zcela opačný postup - z „potřebného“ výživného (4 750,- Kč) byl vypočítán žádoucí příjem povinného (Ø 21 750,- Kč). Ostatně tomu také nasvědčuje další část odůvodnění, kde soud uvádí, „že tato částka (4 750,-Kč) spolu s vyživovací povinností matky žalovaného (8 500,- Kč) dostačuje k pokrytí důvodných potřeb žalovaného“ (celkem 13 250,- Kč), tedy potřeb, které soudu „nadiktoval“ žalovaný (13 000,- Kč až 15 000,- Kč) viz. vyjádření žalovaného k žalobě.

Zde se soud dopustil zjevného excesu, protože v právním státě nelze povinnostem přiřazovat jiné než zákonné rozměry a Zákon o rodině neupravuje vyživovací povinnost rodičů jako „dostatečné pokrytí důvodných potřeb dítěte“, které si nadiktuje oprávněný, ale ve smyslu § 85 odst. 2), jako příspěvek na výživu dítěte dle schopností, možností a majetkových poměrů rodičů. Nutno přiznat, že tento nezákonný postup (výpočet žádoucího příjmu povinného na výživné k dostatečnému pokrytí důvodných potřeb dítěte) je pro českou opatrovnickou justici zcela běžný, proto také není divu, že jsem měl vždy problém řádně plnit výživné (stejně jako tisíce jiných otců pozavíraných v kriminálech či s exekucemi na krku).

 

—————

Zpět