28.04.2013 22:32

Který blbec se mohl podepsat pod přísudkovou vyhlášku?

Zrušení přísudkové vyhlášky má celou řadu skutečně hodně zajímavých momentů, které by rozhodně neměly zapadnout. Nejprve se podíváme na argumentaci socanských senátorů, přesněji advokáta Pavla Uhla (sepsal také senátorskou žalobu na „vlastizrádce“ Klause). To si přečtěte opravdu celé, protože to je nářez!

Pl. ÚS 25/12

Navrhovatel se domáhá zrušení napadené vyhlášky z těchto důvodů:

a) Napadená vyhláška umožňuje přiznávat náhradu nákladů právního zastoupení (přísudek) v takové výši, která zatěžuje neúspěšnou stranu sporu nespravedlivě a nepřiměřeně s ohledem na předmět sporu. Takto je porušen princip zákazu sankce bez zákona.

b) Napadená přísudková vyhláška stanovením paušálních sazeb výše odměny za zastupování účastníka advokátem nezohledňuje formálně procesní variantu skončení řízení, nepřihlíží k tomu, že formálně zjednodušená řízení představují fakticky sníženou náročnost vedení sporu; míra paušalizace odměny tak přesahuje akceptovatelnou míru nespravedlnosti. Je porušen princip přiměřenosti.

c) Napadená přísudková vyhláška nezohledňuje faktickou odbornou a časovou náročnost vedení sporu a míra paušalizace sazeb odměny tak přesahuje akceptovatelnou míru nespravedlnosti s přihlédnutím k možným variantám nezbytnosti vedení sporu. Je porušen princip přiměřenosti.

d) Míra paušalizace vytváří situace, kdy je vedení určitého sporu (typicky vymáhání menších pohledávek) výhodné už ze samotného důvodu přiznání přísudku, čímž je v tržním prostředí vyvoláno větší množství takových řízení, aniž by pro to byl věcný důvod ve světle subsidiární povahy soudního řešení sporu. Tento účinek pak neúměrně zatěžuje justici jako celek a vytváří nepřiměřené dopady na adresáty právních norem. Napadená norma pak selhává v testu vlastní racionality.

e) Paušalizace stanovená vyhláškou vychází z nesprávných předpokladů (domněnek, fikcí), čímž popírá rozumnou funkci domněnky v právu.

f) Napadená přísudková vyhláška vytváří akcesorickou účastenskou nerovnost ve vztahu k jiným typům řízení a typů právní pomoci. Napadená norma touto disproporcí porušuje obecné předpoklady uskutečnění práva na spravedlivý proces.

g) Napadená přísudková vyhláška v kontextu soudní praxe není s to vytvářet prostředí právní jistoty.

h) Napadená norma se hrubě vymyká principům právního státu a rozumného nastavení pravidel vedení sporů, jak jsou obecně vnímány v jiných zemích se srovnatelnou právní kulturou.

5. Navrhovatel uvádí, že přísudková vyhláška vytváří v nižších pásmech hodnoty sporu situace, ve kterých je přiznaná úhrada nákladů obecně zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu. Přitom právo obecně je ovládáno principem přiměřenosti.

6. Navrhovatel poukazuje na to, že každý má nárok na to, aby byla jeho věc projednána soudem, i když jde o spor nepatrné hodnoty. Naopak neexistuje rozumný důvod se domnívat, že každý by měl mít nárok na to, pokud žalobce usiluje o projednání sporu nepatrné hodnoty, aby mu v případě úspěchu náležela úhrada všech skutečných nákladů na vedení sporu. Obsahem práva na spravedlivý proces není absolutní úhrada všeho, co s vynaložením na jeho vedení účastník řízení musel nést. V platném právu pro takovou úvahu není opora, což plyne mimo jiné i z toho, že v mnoha jiných řízeních neexistuje vůbec žádný nárok na úhradu nákladů pro případ úspěchu. Jako příklad mohou sloužit řízení trestní, správní a před Ústavním soudem.

7. Podle navrhovatele je z hlediska ústavního pořádku přípustné jak přiznání, tak nepřiznání nákladů, přičemž pokud právo v podobě zákona či vyhlášky předpokládá nějakou obvyklou situaci, musí se soudní orgán při odchýlení se od ní s takovým postupem argumentačně vypořádat. Je tedy teoreticky možné postulovat situaci opačnou, kdy se náklady v zásadě nepřiznávají, kdežto ve výjimečných situacích se po odůvodnění přiznávají. Na této rovině setrvává například přiznávání nákladů řízení v řízení o ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem.

8. Zákonodárce tedy má poměrně široké pole úvah pro stanovení obecného pravidla za předpokladu, že se od něj lze odchýlit s uvedením důvodů. Samotná možnost odchýlení se ovšem nedává možnost stanovit zcela libovolné obecné pravidlo. Pokud normotvůrce stanoví obecná pravidla, nemohou tato obecná pravidla být v rozporu s obecnými principy přiměřenosti a principem neukládání sankce bez zákona.

9. Podle navrhovatele právní úprava nemůže učinit náklady řízení natolik výhodnými, aby bylo z principu výhodné se soudit i o předměty plnění, jejichž neplnění je z hlediska obecné spravedlnosti marginální. Justice má mít subsidiární povahu a měla by přicházet v úvahu až v okamžiku, kdy selžou jiné nástroje řešení porušení práva (dohoda, kompromisní ujednání, snaha o dohodu o plnění ve splátkách). Pokud naopak v určitém segmentu sporů je justice cíleně používána jako první nástroj řešení sporu, což je případ naprosté většiny bagatelních sporů, tak to svědčí o tom, že do hry vstupuje nepřípustný motivační mechanizmus pro vedení sporů – totiž nepřiměřenost přiznávaných nákladů.

10. Konkrétní výši přiznávaných nákladů dle vyhlášky považuje navrhovatel za nepřiměřenou a to ve vztahu ke všem sporům bagatelním a rovněž ve vztahu ke sporům v pásmu nad 10.000,- Kč a to zhruba do výše 200.000,- Kč (dále též jako nižší pohledávky), protože teprve od částky 200.000,- Kč výše se výpočet nákladů dostává pod 20% vymáhané jistiny a lze hovořit o jeho rozumné přiměřenosti.

11. Přiznaný přísudek by podle navrhovatele neměl za žádných okolností být nepřiměřený povaze a hodnotě sporu. To znamená, mimo jiné, že přiznané náklady nesmí být v hrubém nepoměru k požadované hodnotě sporu. Přiznání nepřiměřeně vysokých nákladů řízení působí dominantně mimo jiné i jako sankce, což je stav, který je v právním státě nepřípustný. Zákaz sankční povahy přiznaných nákladů vyplývá podle navrhovatele ze dvou právních na sobě nezávislých důvodů.

12. Platí obecná právní zásada, která se neomezuje pouze na trestní právo, a sice princip, že nesmí existovat sankce (trest) bez zákona; v oblasti smluvních vztahů pak může sankce být podložena ujednáním, které se nepříčí zákonu. Výše uložených nákladů podle přísudkové vyhlášky dosahuje fakticky sankční povahy, což je nepřípustné. Vyhláška, která není zákonem, nemůže zavádět samostatný sankční režim, který by mnohonásobně převyšoval zákonem uloženou civilněprávní sankci, jíž je sankční úrok z prodlení. Zákon - občanský soudní řád - nepředpokládá, že by přísudková vyhláška mohla vytvořit režim ukládání sankcí.

13. Za problematické je podle navrhovatele třeba považovat i to, že stávající judikatura se kloní k tomu, že žalobně je způsobilá (actio nata) každá pohledávka po splatnosti bez ohledu na to, zda se žalující subjekt pokusil o jednání s dlužníkem či o jiné řešení sporu. Dle ust. § 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jsou soudy v zásadě příslušné k řešení sporů, přičemž sporem se myslí spor, který má věcný a faktický obsah a nikoliv pouhá existence prodlení. Soudy nicméně rozhodují o sporech bez ohledu na to, zda je naplněn požadavek subsidiarity, a nefungují ani tak mnohdy jako subjekt rozhodující spory, ale jako subjekt obsluhující pohledávky. Tato role, kterou na sebe soudy formalizací procesních postupů do značné míry převzaly, by z hlediska ústavního pořádku neměla vyvolávat v oblasti přísudkové rozhodovací činnosti zbytečné, nepřiměřené a sankční dopady.

14. S ohledem na uvedené tedy považuje navrhovatel značnou část normativního dopadu vyhlášky za protiústavní, protože vytváří obecně nepřiměřený následek, který zatěžuje subjekty způsobem, který neodpovídá účelu občanského soudního řízení a vytváří faktickou nepřiměřenou sankci. To je samo o sobě v rozporu s principem proporcionality, jenž je obecnou náležitostí právního státu, dle článku 1 Ústavy, zákazem sankce bez zákona, a je rovněž v rozporu s účelem civilního řízení, tak je vymezen v ust. § 2 o. s. ř.

15. Od doby přijetí napadené přísudkové vyhlášky se podle navrhovatele proměnila struktura rozhodovaných věcí a způsob zpracování soudní agendy. V případě sporů o peněžité plnění se mezitím vyvinul zjednodušený způsob podávání návrhů (elektronický platební rozkaz), který umožňuje dávkové automatické zpracování mnoha návrhů, které systém automatického zpracování žalob vkládá jako proměnné do datových sestav jednotlivých návrhů, které poté, co jsou opatřeny elektronickou značkou (či podpisem), podává elektronickou cestou soudům.

16. V rovině vyřízení takového návrhu justice preferuje vydání (elektronického) platebního rozkazu. Pokud jeho vydání selže, pokouší se soud zpravidla procesně dosáhnout rozhodnutí bez jednání, přičemž usiluje o vydání rozsudku pro uznání. Teprve pokud to není možné, soud obvykle nařídí jednání, na kterém je možné vydat mj. rozsudek pro zmeškání. Aby tomu žalovaný účinně zabránil, musí se kvalifikovaně bránit, a to podáním odporu, poté vyjádřením se k žalobě, kde pohledávku neuzná, poté se musí vyjádřit, že nesouhlasí s upuštěním od jednání. Nadto musí polemizovat s tvrzením a argumentací žalobce. Není-li s to provést tyto procesní kroky, je vydán proti němu exekuční titul, při jehož vydání soud nerozhodoval skutkový spor a neřešil zpravidla právní otázky.

17. V mnoha případech žalovaný pohledávku během řízení zaplatí a soud poté řízení zastaví, přičemž v takovém případě soud rovněž přizná žalobci náklady řízení.

18. V souvislosti se stoupající složitostí právních a ekonomických vztahů, obtížnou dohledatelností všech pohledávek a snižující se kooperací věřitelů s dlužníky, je běžné, že formálně vymezené spory nesplňují parametry materiálního sporu a jsou pouze justicí obhospodařovanou upomínkovou službou, která je fakticky zpoplatněna formou přiznaných nákladů.

19. V případě, že je nařízeno jednání, čelí prohravší strana zpravidla rozhodnutí, které, podle navrhovatele, „trpí mnohdy poněkud zjednodušeným pojetím spravedlnosti“, protože v bagatelních sporech soudu nehrozí, že bude muset obhajovat svůj postoj v odvolacím nebo jiném přezkumném řízení.

20. Nazíráno komplexně, adaptovala se justice, mj. i díky proměně procesního práva a zavedením mnoha nových procesních nástrojů, na vymáhání pohledávek, přičemž při srovnání s dobou, kdy byla přijata přísudková vyhláška ve svém prvním znění, je v dnešní době vyřízena naprostá většina sporů bez jednání a způsobem, který nepředpokládá reálné dokazování či řešení právního sporu. Pokud se přísudková vyhláška této skutečnost nepřizpůsobila a vyměřuje přísudek identicky pro případ vydání (elektronického) platebního rozkazu jako pro případ, kdy je ve věci nařízeno jednání a provedeno dokazování, je tato situace v rozporu s principem přiměřenosti a míra paušalizace nákladů dosahuje nepřípustného zjednodušení.

21. Zmíněné způsoby skončení řízení představují podle navrhovatele naprosto odlišnou úroveň náročnosti právní obsluhy a skutečnost, že to přísudková vyhláška nezohledňuje, vytváří takovou nerovnoměrnost, že to vytváří i faktické překážky v přístupu k právu. Atraktivita nesporných pohledávek, které je snadné vymáhat i hromadně, vede k tomu, že se právní služby orientují právě na tyto pohledávky a opomíjejí spory, které se předem jeví jako skutečně sporné. Trh v podstatě nutí advokacii, aby se transformovala v inkasní servis, aniž by byla pozitivně hodnocena za službu veskrze právní.

22. Tato míra nepřiměřenosti odměny ve vztahu k formální obtížnosti sporu podle navrhovatele vytváří takovou míru nespravedlnosti, která není nijak racionálně odůvodnitelná. Stát v podstatě favorizuje takové chování spotřebitelů práva, které jim umožňuje využívat stát jako inkasní a vymáhací agenturu. V konečném důsledku to pak vede i k úpadku práva a k jeho nepřípustné redukci na inkasní vztah.

23. V konkrétní podobě porušuje přísudková vyhláška rovněž princip přiměřenosti, jenž je náležitostí právního řádu demokratického a právního státu ve smyslu článku 1 Ústavy.

24. Navrhovatel poukazuje na to, že ačkoliv se jednotlivá řízení liší věcnou a právní náročností sporu, tak vyhláška tyto rozdíly v podstatě neodlišuje, stejně jako neodlišuje například počet úkonů, které musí advokát provést při vedení sporu, ať už jde o žalobu nebo obranu. V podstatě je znevýhodňováno takové nalézání práva, které hledá spravedlnost skrze právní dialog a argumentaci, a naopak je zvýhodněna taková právní aktivita, která je skutkově a právně nenáročná. V praxi tak jsou advokátskou obcí preferovány spory s minimálním počtem úkonů a jednodušší argumentací, které ovšem mnohdy opomíjejí potřebu právní péče o spory právně složitější, což vede k obecnému podceňování právní argumentace a důrazu na formální náležitosti podání, které jsou sice důležité, ale nikoliv klíčové.

25. Za velmi přiléhavé vyjádření tohoto dopadu přísudkové vyhlášky navrhovatel považuje sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008, dle nějž „při určovaní odměny za zastupovaní advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu.“ V této interpretaci navrhovatel tuto míru paušalizace, která je napadené vyhlášce zcela vlastní a prochází celou její normativní logikou, zcela odmítá jako nepřípustnou.

26. Za specifickou a nejproblematičtější formu abstrakce od formální náročnosti sporu navrhovatel považuje ustanovení § 12 napadené přísudkové vyhlášky, která přiznává poloviční přísudek (oproti nalézacímu řízení) za řízení exekuční. Toto pravidlo pokládá za zcela absurdní: Jestliže lze v případech, kdy jde o nalézací spor, mít pochybnost, že náročnost sporu není závislá na výšce sporné částky, tak v případě exekučního řízení je tento závěr zcela jistý. V exekučním řízení se do unifikovaného návrhu, který nepřipouští příliš tvůrčího vkladu, promítají proměnné, které jsou obsaženy v nalézacím titulu. Právní obtížnost podání exekučního návrhu je nulová; takové řízení by bylo možné redukovat na vyplnění předtištěného formuláře. Jedinou otázkou, kterou musí oprávněný řešit, je volba exekutora, což se navrhovateli nejeví jako otázka právní, nehledě na to, že volba soudního exekutora, který de facto plní funkci soudu, jednou ze stran sporu, se jeví být na hranici ústavnosti.

27. Jestliže redukce formálně - procesní vede k redukci sporů na inkasní vztahy, tak redukce materiální podle navrhovatele redukuje právní pomoc na pouhou administraci sporu bez důrazu na věcný způsob jeho vedení. V tomto směru se vyhláška výslovně příčí zákonu, a to občanskému soudnímu řádu, dle něhož se mají přiznávat náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ve světle tohoto zákonného pravidla nemůže napadená přísudková vyhláška obstát. Sama totiž popírá svou konstrukcí jakoukoliv úvahu nad účelností právního zastoupení, kterou naopak zákon předepisuje. Tento důvod protizákonnosti tak navazuje na ostatní důvody, které tkví v rozporu s ústavním pořádkem a zákonem.

28. Navrhovatel má za to, že paušalizace sama není v rozporu s ústavním pořádkem (a zákonem). Naopak, pokud je rozumně nastavena, tak má za následek racionalizaci procesů, které reguluje. V ideálním případě může vést k minimalizaci nákladů na vedení jednoduchých sporů.

29. Původním motivem přijetí přísudkové vyhlášky byla podle navrhovatele skutečnost, že se mnohá řízení zbytečně protahovala z důvodů neúčelného řetězení úkonů, jejichž počet určoval výši nároku na náklady řízení. Zavedením paušálu za celé řízení se měl odstranit tento tlak na protahování. Výsledek této snahy se však navrhovateli jeví jako sporný, protože předpokládaného cíle v podstatě nebylo dosaženo. Postupem času bylo účelu zrychlení řízení dosaženo prostřednictvím koncentrace řízení a jiných procesních nástrojů a stálým tlakem na justici a na její rychlost. Základní legislativní motiv přijetí přihlášky tedy dle navrhovatele již odpadl.

30. V obecné rovině má navrhovatel za to, že pokud by byla paušalizace nastavena tak, aby bylo pro aktéry ekonomicky výhodné jednání, které je účelné z hlediska efektivity justice (včetně materiální stránky efektivity - tedy udržování a zvyšování míry spravedlnosti), tak může paušalizace splnit svůj účel a v dlouhodobém horizontu snižovat obecnou finanční náročnost vedení sporů. To se však přijetím napadené vyhlášky nestalo, neboť paušalizace obsahuje prvky, které vytvářejí vyšší procentní sazbu nákladů u pohledávek nižších. Takový prvek zákonitě vede ke drobení pohledávek. Pokud by měl tvůrce vyhlášky v úmyslu odlehčit justici, musel by aktéry soudních procesů motivovat ke slučování menších pohledávek tím, že by v pásmu nižších pohledávek nebyla odměna žádná, popřípadě ryze provozní (výdajový paušál), kdežto pouze sloučení a dosažení určité výše sporu by skýtalo možnost přiznání nákladů.

31. Navrhovatel se domnívá, že existuje prostor pro právní úpravu, která by byla konformní jak z hlediska zákona, tak z hlediska ústavního pořádku. Poukazuje na zahraniční úpravy, které skýtají příklady zdárně nastavené paušalizace. V obecné rovině tedy navrhovatel považuje regulaci podobných jevů prostřednictvím paušalizace za přípustnou, kdežto v podobě, v jaké vystupuje v napadené normě, za nepřípustnou z hledisek shora rozvedených.

32. Paušalizace, která vytváří předpoklad přiznaných nákladů řízení za právní zastoupení, a to bez ohledu na náročnost sporu, vede podle navrhovatele k tomu, že jsou ve velkém podávány právě návrhy na přiznání pohledávek, které jsou malé a jejichž podání obnáší minimum nákladů. Pokud tato disproporce ve vymahatelnosti působí dlouhodobě, tak se tržní prostředí, které usiluje o zisk, těmto podmínkám přizpůsobí a vytváří podmínky pro vznik takových pohledávek, zejména pokud je zisk z takového vymáhání významně nepoměrný jistině.

33. Na trhu existuje poměrně mnoho nabídek různých služeb, které se pohybují na pomezí legální a nelegální (lichevní) úvěrovou činností. Jejich parametry jsou nyní nastaveny nikoliv tak, aby strana, jež má být poškozena, byla zatížena vysokým úrokem, ale jsou nastaveny naopak tak, aby byla zatížena vysokým počtem menších sankcí, což z hlediska hmotného práva vyvolává dojem přiměřenosti a obstojí i v případném posouzení orgány činnými v trestním řízení z hlediska lichvy. Při vymáhání těchto dílčích sankcí je pak každá zatížena samostatně přiznanými náklady řízení. Obvyklým jevem je rovněž dělení pohledávek, které poté, co jsou rozděleny, jsou postoupeny na různé subjekty, a mohou být tudíž vymáhány samostatně s multiplikací přiznaných nákladů řízení.

34. Za zvlášť alarmující pokládá navrhovatel praxi vymáhání přirážek k jízdnému v hromadné dopravě, které jsou stanoveny zákonem. Jejich horní výše je zákonem stanovena tak, aby přirážka k jízdnému pokryla i přiměřené náklady na vymožení. V případně soudního vymáhání jde pak o právně sice neidentifikovatelnou, ale ekonomicky faktickou duplicitu vymáhání téhož. Stejně tak se jeví jako sporné, pokud pohledávky vymáhají subjekty veřejného práva (obce, městské části, kraje), které si k tomuto účelu najímají advokáty. Navrhovatel připomíná, že na spornost této praxe poukázal též Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Mnohé pohledávky jsou prodávány těmito věřiteli nejprve za nominální hodnotu a poté v dalších krocích i subjektům soukromého práva za vyšší hodnotu s cílem vymožení především očekávaných náhrad nákladů řízení.

35. Shora popsané jevy jsou ve společnosti do značné míry neregulovatelné a jsou vyvolány právě nastavenými podmínkami a nepominou, dokud tyto podmínky nebudou jiné. Jakkoliv se zdá, že počet drobných pohledávek je předem omezen, není tomu tak a tržní prostředí je s to jich generovat v podstatě neomezený počet.

36. Jedním z důsledků takto nastavených pravidel je i zahlcení systému civilní justice extrémně vysokým počtem návrhů spočívajících ve vymáhání drobných pohledávek, přičemž jediným ekonomickým motivem je právě očekávané přiznání nároku na úhradu nákladů řízení. Množství těchto sporů, které nejsou faktickými spory v materiálním slova smyslu, ale pouze formálním vyjádřením účetní události (mnohdy se sporným hmotněprávním podkladem), pak zatěžuje justici natolik, že nemá síly zkoumat dopodrobna hmotněprávní předpoklady vydávaných rozhodnutí (platebních rozkazů). Mnohé rozkazy by sice neprošly testem ústního jednání a případné protiargumentace, pokud by byla profesionální, nicméně ve fázi rozkazního řízení obstojí. To samo o sobě v individuálních případech nemusí představovat porušení práva na spravedlivý proces, pokud dotčený žalovaný nevyužije opravných prostředků, nicméně z hlediska funkce justice je taková situace nežádoucí, pokud se stává obecným jevem.

37. Navrhovatel poukazuje na skutečnost, že běžný žalovaný musí vynaložit mnohem více nákladů na případnou obranu proti postupu dle formulářové žaloby, než vynaložil žalobce. S ohledem na rutinní zpracování žalobních návrhů není pak pravděpodobnost omylu vyloučena. Výsledkem je situace, kdy v případě formulářové žaloby jsou výchozí pozice k dosažení úspěchu ve sporu výrazně odlišné a k této faktické nerovnosti je navíc přičtena nepřiměřenost kompenzace nákladů, které byly pro žalující stranu reálně menší (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09).

38. Navrhovatel zdůrazňuje, že narůstající počet exekucí představuje v České republice vážný sociální problém. V případě vymáhaných pohledávek nejsou přesná data k dispozici, ale lze vycházet z některých dílčích dat vedených Exekutorskou komorou České republiky: V období od roku 2001 do roku 2008, tj. za 8 let, bylo nařízeno celkem 1.933.650 exekucí; v jediném roce 2009 bylo nařízeno 760.923 exekucí, v roce 2010 bylo nařízeno 701.900 exekucí a v roce 2011 bylo nařízeno 936.219 exekucí. Uvedená čísla sice hovoří o exekucích, ale těm musela předcházet nalézací řízení. Z uvedených čísel je zjevné, že jakkoliv je nepochybné, že žalobci jsou téměř vždy právně zastoupeni, tak pro případ, že by bylo nezbytné tutéž právní pomoc poskytnout žalovaným, tak k takovému množství případů, které by bylo nezbytné zastupovat individuálně, by nebyl dostatek advokátů v České republice (těch bylo k říjnu 2012 v České republice 9526). Uvedená čísla sama o sobě demonstrují, do jaké míry je skutečné poskytnutí právních služeb v takovém množství spíš virtuální záležitostí, která ovšem v nákladových výrocích zakládá skutečné závazky a povinnosti. Jakkoliv je nemožné, aby v těchto číslech byla skutečně poskytnuta individualizovaná právní služba (náklady jsou ovšem přiznávány), tak je stejně nemožné, aby se ti, proti kterým je tento postup uplatněn, všichni bránili.

39. Jakkoliv se exekuční řízení jeví jako oddělené od nalézacího, tak je třeba zdůraznit, že je přísudkově zatíženo polovinou nákladů nalézacího řízení (dle § 12 napadené přísudkové vyhlášky). Exekuční řízení je i indikátorem, že předtím proběhlo řízení nalézací. Uvedená čísla nařízených exekucí je třeba porovnat s počtem exekucí, které jsou skončeny (zastavením nebo vymožením); v roce 2009 to bylo 178.233 exekucí, v roce 2010 to bylo 202.036 exekucí a v roce 2011 to bylo 287.984 exekucí. Srovnání s počty nařízených exekucí naznačují, že se deset let po vytvoření systému soudních exekutorů daří odbavovat maximálně 30 % exekucí. V systému vymáhání pohledávek, kde by hlavním sítem rozumnosti a přípustnosti mělo být nalézací řízení, je podle názoru navrhovatele vestavěna systémová chyba, která díky vysoké ekonomické atraktivitě určitého typu řízení zatěžuje nejenom systém nalézacího řízení, ale hrozí i následnou nerovnováhou v exekučním řízení, které by v důsledku stále stoupajícího počtu běžících exekucí časem zkolabovalo a stalo se pro věřitele i dlužníky obtížně předvídatelné.

40. Kromě toho, že takový způsob nastavení pravidel zatěžuje justici jako celek, a to jak v rovině nalézacího tak vykonávacího procesu, je třeba poukázat též na to, že systém vymáhání pohledávek, který je nadměrně motivován právě náklady jako takovými, vede i k dalekosáhlým dopadům ve struktuře zadlužení obyvatelstva.

41. Určitý segment obyvatelstva je neúměrně zatěžován v podstatě nákladovým dluhem, jehož legitimita je sporná. V důsledku to vede k tomu, že určitá část obyvatelstva, která je spíše chudší, je zatížena permanentní exekucí. Nízkopříjmové vrstvy obyvatel jsou tedy soustavně příjmově udržovány na úrovni nezabavitelného minima, čímž jsou soustavně demotivovány k tomu, aby se svým přičiněním pokusily se ze své obtížné ekonomické situace dostat, protože jakýkoliv dílčí úspěch při získání zaměstnání nebo vyššího platu je následován pouze vyšší exekucí. Ekonomický pojem „dluhová past“, který představuje vyjádření bodu, za nímž je zadlužení pro ekonomický subjekt (rodina, jednotlivec) již neudržitelné, dostává v tomto směru nový obsah pouze díky existenci napadené vyhlášky, která v důsledku nepřiměřeně nastavených procesních pravidel dokáže skokově multiplikovat výši dluhu způsobem, jenž ji činí jedním z nejdůležitějších faktorů překonání hraničního bodu dluhové pasti.

42. Navrhovatel proto považuje napadenou vyhlášku za normu, která se zcela míjí svým původním účelem, a nesplňuje tedy požadavek racionality normy ve světle účelu předpokládaného normotvůrcem. Původním účelem vyhlášky bylo zjednodušení soudního řízení, hladký výkon spravedlnosti a nastavení pravidel, která budou bez složitého posuzování více či méně spravedlivá. Tomuto účelu se napadená přísudková vyhláška zcela vymkla, přičemž nyní funguje jako nástroj, který významně motivuje k soudnímu řízení bez předchozích pokusů o smír, čímž popírá subsidiární funkci justice, dále vyvolává významné zatížení justice, čímž oslabuje její schopnost individualizace jednotlivých případů a identifikace hmotněprávních nedostatků ve fázi rozkazního řízení, dále zatěžuje významným způsobem nezanedbatelný segment obyvatel, a v neposlední řadě vyvolává stav, kdy je vymáhání dluhů obecně méně předvídatelné. Funkce, jež byly od vyhlášky očekávány, byly naplněny jinými nástroji (koncentrace řízení apod.).

43. Všechny tyto malfunkce a disfunkce jsou dle navrhovatele velmi závažné a zcela se příčí původnímu účelu vyhlášky. Proto by měla být přísudková vyhláška zrušena jako celek. Navrhovatel poukazuje nejenom na nepřiměřené sazby v pásmu bagatelnosti, ale i na skutečnost, že rozkazní řízení a jiné nesporné způsoby vyřízení věci jsou zatíženy stejnou sazbou jako jiné spory. Míra simplifikace a paušalizace totiž prochází celou vyhláškou a dosahuje takové míry, že je dle navrhovatele třeba ji zrušit celou, pokud má být odstraněna příčina protiprávního stavu.

44. Je sice pravda, že zákon připouští možnosti odchýlení se od aplikace přísudkové vyhlášky (ust. § 150 o. s. ř.). Možnost odchýlení se je pak dána rovněž i samotnou skutečností, že soud není vyhláškou, striktně vzato, vázán. Samotný princip možnosti odchýlení považuje navrhovatel za správný, nicméně to platí pouze tehdy, pokud potřeba odchýlení se týká skutečně menšiny jevů.

45. Pokud je pravidlem, že v bagatelních řízeních dominuje vymáhání generických formulářových žalob, tak stanovená výše paušálních nákladů se podle navrhovatele hrubě vymyká statisticky obvyklé skutečnosti. Soud může paušalizaci smysluplně využít pouze tehdy, pokud má jistotu, že ve většině případů odpovídá skutečnosti. Pokud by musel naopak většinově odůvodňovat odchýlení se od vyhlášky a měl by se jí držet pouze v případě výjimečných, tak v takových případech postrádá nesmyslné stanovení předpokládaného stavu věci jakýkoliv smysl.

46. Soudy na tuto odchylovací činnost ve své většině rezignují a aplikují bez úvahy vyhlášku, jejíž aplikaci není zapotřebí zvlášť odůvodnit. Předpoklad nebo domněnka, které jsou v právu stanoveny v rozporu s obvyklou skutečností, nemohou z logiky věci splnit svou funkci, protože takový postup je mimo jiné i technicky neúnosný.

47. Nelze tedy podle navrhovatele argumentovat tím, že soud se může v individuálním případě odchýlit od vyhlášky. To je sice formálně vzato možné, ale není rozumné požadovat, aby se soudy odchylovaly od paušální sazby v naprosté většině případů. To v praxi možné není mimo jiné i proto, že naprostá většina věcí končí ve fázi rozkazního řízení, kde soud nemá k dispozici ani vyjádření protistrany ani jiný podklad, o který by svou úvahu mohl opřít. Konkrétní podoba spravedlivého nákladového modelu může mít de lege ferenda mnoho podob. Měla by zohledňovati způsob vyřízení (platební rozkaz, rozsudek pro uznání, pro zmeškání a běžný rozsudek apod.).

48. Podle navrhovatele je pak zcela nelogické, že v případě řízení, které v katalogu významů různých řízení nezaujímá nijak významnou pozici, je toto řízení stimulováno odměnou úspěšné strany sporu, která významně převyšuje faktické náklady sporu. Navrhovatel marně pátrá po věcných nebo právních důvodech, které by ospravedlnily závěr, že vymáhání drobné pohledávky je z hlediska posilování právního vědomí, udržení funkčnosti státu a zajištění spravedlivého procesu významnější než třeba obhajoba obviněného v trestním řízení, obrana před šikanózním postupem správního orgánu nebo ochrana před porušením ústavou zaručených práv v řízení o ústavní stížnosti. Naopak navrhovatel má za to, že tato akcesorická nerovnost deformuje vnímání práva a priorit spravedlnosti. Vedle nerovnosti z hlediska navrhovatelů je třeba poukázat na to, že z hlediska dopadů jsou to právě spíše chudší lidé, kteří nesou její důsledky.

49. Navrhovatel poukazuje na to, že v některých případech soudy některým žalobcům náklady vůbec nepřiznávají a odchylují se od vyhlášky a tento svůj postup řádně odůvodňují, přičemž důvody pro takový postup spatřují na straně žalobce a v povaze sporu. Tento postup generálně obstál v testu ústavnosti, jak je patrné z usnesení vydaného pod sp. zn. IV. ÚS 2777/11. Tento postup ovšem rozhodně nevolí všechny soudy, byť případy, kterých se týká, se objevují přede všemi soudy. Výrazně do přísudkové agendy zasáhl rovněž nález vydaný pod sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým byl dopad přísudkové vyhlášky značně modifikován pro účely tzv. formulářových sporů v pásmu bagatelnosti. Ústavní soud v podstatě vytvořil nákladový strop pro určitý typ sporů, a to omezený jistinou sporu. Ani tento princip však není akceptován soudní praxí bezvýhradně.

50. V současné době tak některé soudy v některých řízeních nepřiznávají náklady vůbec a tato rozhodnutí obstojí v testu ústavnosti. Jiné soudy se (velmi menšinově) řídí zmíněným nálezem, kdežto jiné se řídí vyhláškou v nezměněné podobě. Existuje ještě čtvrtý rozhodovací model, a to subsidiární aplikace advokátního tarifu ve smyslu ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. Vedle toho je samozřejmě možné všechny způsoby kombinovat a aplikovat různá kritéria posouzení hraničních případů. Společným hodnotícím znakem rozhodovací činnosti soudů je pak nejednotnost a roztříštěnost.

Ústavní stížnost sepsaná advokátem musí obsahovat konkrétní argumentaci, ale dalo by se to říct jednou větou.

Spravedlnost je abstraktní pojem, který se dokáže v konkrétním případě projevem českého soudce naprosto vytratit.

Poslední dva odstavce argumentace jsou zde prezentovány odděleně. Místo slova „vyhláška“ si do těchto odstavců dosaďte „rozhodování o výživném podle zákona o rodině“.   

Pl. ÚS 25/12

51. Smyslem vyhlášky, který legitimizuje paušalizaci, by měla být právě předvídatelnost. Pokud je vyhláška natolik různorodě modifikována soudní praxí, že vznikají zcela odlišné rozhodovací výstupy v případech jinak srovnatelných, svědčí to o normativní invaliditě vyhlášky. Soudní moc není s to jako celek svou praxí vyhlášku derogovat, což by bylo možné (a snad i ústavně konformní), ale daří se jí to pouze v některých částech, nedůsledně a různorodě, což vytváří na druhou stranu pole právní nejistoty.

52. Navrhovatel vyjadřuje své přesvědčení, že napadená přísudková vyhláška je v rozporu se zákonem i s ústavním pořádkem, že porušuje všechny principy přiměřenosti, rozumného uspořádání vztahů a neplní účel, pro který byla přijata. Dále nepovažuje navrhovatel ani za technicky ani za věcně možné, aby se soudní judikatura ujednotila na způsobu rozhodování o nákladech, který by byl jednotný, paušalizovaný, předvídatelný a současně spravedlivý tak, aby zohledňoval všechny okolnosti, které by zohlednit měl. Soudní moc už ze své povahy nemůže v právním vakuu vytvářet složitější normativní systémy a nahrazovat funkci normotvůrce.

Soudní moc už ze své povahy (dohled nad dodržováním zákonů) nemůže bez zákona rozhodovat o výživném a nahrazovat funkci zákonodárce.

Ke stížnosti se jako „normotvůrce“ vyjádřilo Ministerstvo zlovůle. V zásadě se nijak neodchýlilo od fanatického vydávání soudních stolic za „profesionály“ a jejich zdrcující kritiku rezolutně odmítlo. Výkaly ministerských fanatiků nemá smysl číst, proto přejdeme rovnou na repliku senátorů.

Pl. ÚS 25/12

Ministerstvo ve svém vyjádření zdůrazňuje, že by soudy měly v jednotlivých případech svá rozhodnutí individualizovat, přičemž poukazuje na právní možnosti, jak tak činit. K tomu navrhovatel dodává, že se tak v naprosté většině případů neděje, protože množství projednávaných a rutinně zpracovávaných případů to neumožňuje, nehledě na to, že k individualizaci by bylo nezbytné v jednoduchých sporech doplňovat dokazování k nákladovým otázkám, předkládat vyjádření stran k této otázce a dokazovat poměry na obou stranách sporu, což by překročilo významně smysl původního banálního sporu. Vadně nastavenou paušalizaci lze dle navrhovatele odstranit, ale nikoliv překonat cestou mnoha individuálních rozhodnutí, která vytvoří odlišný standard.

74. Navrhovateli se jeví jako sporné, jestliže Ministerstvo, jehož úkolem je zajistit smysluplnou a spravedlivou paušalizaci, uvádí jako obranný důvod pro její zachování (pokud je zpochybněna její racionalita, spravedlnost a logika), skutečnost, že tyto nedostatky nejsou na závadu, protože se od úpravy lze odchýlit. Takový postoj by v podstatě vedl k obecnému závěru, že neexistují protizákonné vyhlášky, protože soud se od nich může vždy odchýlit, neboť není vyhláškou vázán. Argumentace Ministerstva setrvává pouze v rovině nezávazné úvahy, jak by soudy mohly alternativně postupovat; užitečnější by bylo, podle mínění navrhovatele, vtělit do textu napadené vyhlášky normativní pravidlo, jak postupovat, pokud se tak v praxi neděje.

75. Co se týče posledních změn v napadené vyhlášce, které Ministerstvo uvádí jako krok zmírňující negativní dopady, tak s ohledem na jejich minimalistický charakter je navrhovatel považuje za krajně nedostatečné. Z grafů, které jsou součástí návrhu ve věci samé, je to prý dostatečně patrné.

76. Je-li, uvádí navrhovatel, něco problematického na současné vyhlášce, tak je to právě to, že nediferencuje typologii sporů. Ministerstvo v podstatě obhajuje model, který na spektrum mnoha různých situací reaguje stejně. Soudy sice mohou individualizovat svou rozhodovací politiku, ale stejně potřebují odlišné tarifní sazby pro různé typy řízení, skutků či případů.

77. Co se týče jiných podpůrných opatření, jež by měla odstraňovat následky vyvolané normativním dopadem vyhlášky, na která se Ministerstvo odvolává, tak navrhovatel poukazuje na to, že předžalobní výzva je nedostatečná, zejména s ohledem na skutečnost, že její zavedení nijak nesouvisí se základním ústavněprávním problémem spočívajícím v hrubém nepoměru mezi náklady přiznanými a vynaloženými. Předžalobní výzva může mírně omezit počet osob, které budou nesprávnou regulací dotčeny, ale nijak to nemění povahu dotčení. Malá redukce počtu osob, které jsou dotčeny protiústavní právní regulací, dle navrhovatele neodstraňuje v žádném případě protiústavnost této regulace. Navíc je třeba dodat, že lhůta předžalobní výzvy se jeví jako krátká. Předpokládat, že se předžalobní výzva bude podílet na redukci negativních důsledků napadené vyhlášky, se navrhovateli jeví jako čistá spekulace.

78. Také slučování exekucí se navrhovateli jeví jako nedostatečné, protože je lze snadno obcházet postupováním věřitelsky, kauzálně i dlužnicky shodných pohledávek různým subjektům, které je pak vymáhají samostatně, což je již nyní běžná praxe, která brání slučování na návrh. Oba podpůrné mechanismy (předžalobní výzva, slučování exekucí) navíc mají povahu velmi nedokonalého odstraňování následků nespravedlivého systému. Takováto řešení mohou problém oddálit, ale nikoliv odstranit.

79. Možnost snížení sazby odměny podle § 18 napadené vyhlášky, zmiňovaná Ministerstvem jako normativní korektiv umožňující zohlednit náročnost nebo jednoduchost sporu, je podle navrhovatele praxí zcela opomíjena, mj. i proto, že je koncipována jako výjimka z pravidla a nikoliv pravidlo samé.

80. Navrhovatel uvádí, že se nezříká paušalizace jako takové, ale brojí proti její konkrétní podobě. Navrhovatel dokonce poukazuje na vhodné způsoby paušalizace v zahraničí.

81. Navrhovatel opětovně zdůrazňuje, že jeho návrh sice směřuje petitorně proti současnému znění vyhlášky, ale konceptuálně nebrojí proti paušalizaci jako takové. Návrh rozhodně nepředpokládá, že po zrušení vyhlášky by dlouhodobě trval stav bez právní úpravy, ale předpokládá, že Ministerstvo přijme vyhlášku novou, která bude reflektovat požadavky Ústavního soudu. Předmětem řízení před Ústavním soudem není a z logiky věci ani nemůže být diskuse o ideální podobě právní úpravy. Ta je vždy úkolem normotvůrce. V řízení se pouze zkoumá, zda současná právní úprava nepřekračuje hranice dané nadřazeným právem. Pokud Ústavní soud normu zruší, tak absenci normy zpravidla musí normotvůrce doplnit, přičemž důvody zrušení mu jsou pak inspirací a vodítkem, popřípadě mementem derogandi, které mu staví mantinely dalších normotvorných úvah. Zda se Ministerstvo vydá po zrušení vyhlášky cestou úplné změny, dílčí změny nebo ve spolupráci se zákonodárcem sloučí tarif a vyhlášku, popřípadě zda odkáže na tarif, který vyhláškou pro účely soudního řízení zastropuje, je už pouze jeho věcí.

82. Navrhovatel zdůrazňuje, že samotným zrušením vyhlášky nebude a nemůže být naplněn cíl odstranění protiústavního stavu. To platí i o případném čistém návratu k aplikaci advokátního tarifu, který by neměl žádný dopad na exekuční řízení, které současný tarif zatěžuje stejně nebo ještě více než současná vyhláška. Aplikace advokátního tarifu se může jevit pouze jako přechodné nouzové řešení. Sezná-li Ústavní soud vyhlášku za protiústavní či protizákonnou, bude nezbytné aktivně vytvořit nový systém a bude to úkolem Ministerstva.

83. Navrhovatel svým způsobem chápe stesk normotvůrce nad tím, že jím vytvořená právní úprava neplní zcela svůj účel a cíl, včetně možností výjimek, které jsou praxí opomíjeny. Pokud určitá norma nefunguje, byť k tomu má formální předpoklady, je třeba, v logice jejího sociologického účinku, hledat funkční zákonnosti dopadů této regulace a na ty rozumně reagovat. Navrhovatel na návrhu trvá.

Ke stížnosti se také vyjádřil Veřejný neochránce před stoliční zlovůlí a svůj stín nepřekročil, když vše  svedl na advokáty a exekutory, přestože vina je na straně „profesionálů“ v talárech.

Pl. ÚS 25/12

85. Veřejný ochránce práv uvádí, že s ohledem na poznatky získané v rámci své činnosti opakovaně kritizoval praxi některých advokátů a soudních exekutorů, spočívající v neoprávněném nárokování a přiznávání nákladů oprávněného v exekučním řízení v podobě odměny podle ustanovení § 12 odst. 2 přísudkové vyhlášky, přestože advokát neučinil žádné úkony při samotném provádění nebo zastavení exekuce, ale pouze převzal případ a podal návrh na nařízení exekuce. S předkládanou argumentací navrhovatele na zrušení přísudkové vyhlášky se veřejný ochránce práv ztotožňuje.

Ústavní stolec v plénu přísudkovou vyhlášku zrušil. Odlišné stanovisko měl jen Vladimír Kůrka. Nález obsahuje celou řadu zajímavých právních vět a odkazů na další nálezy Ústavního stolce. Lze tedy jedině doporučit si celý nález stáhnou ZDE. Likvidační nemravná přísudková vyhláška bude zrušena až dnem vyhlášením ve Sbírce zákonů.

Mnozí jistě jásají, že jsme právní stát, když tak skvěle zafungovala pojistka ústavnosti – Ústavní stolec. Ve skutečnosti však mnoho důvodů k radosti není. Na začátku možná byl dobrý úmysl, ale pokud je zrušená vyhláška v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod dnes, musela být v rozporu i v den jejího přijetí na začátku roku 2001.

Dvanáct let byli neúspěšní účastníci stoličních sporů sprostě okrádáni o poctivě vydělané peníze. Dvanáct let se úspěšní účastnici sprostě obohacovali. Dvanáct let zde vládlo bezpráví. Za dvanáct let jsou to miliardy, které změnily svoje majitele a převážně skončily v kapsách advokátů. Řada lidí na úhradu nelidských přísudků neměla peníze a v důsledku toho je sevřela exekuční past. V lepším případě byl likvidován majetek předků, kteří se na něj poctivě dřeli. Mnoho lidí však tuto situaci neustálo a vzali si život. Někteří  sebou vzali i nevinné lidi (Frenštát).

A teď přijde to nejlepší!

 

VYHLÁŠKA

Ministerstva spravedlnosti

č. 484/2000 Sb.

ze dne 18. prosince 2000,

kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,

***********

ČÁST TŘETÍ

ÚČINNOST

§ 21

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2001.

Ministr:

JUDr. Rychetský v. r.

Pod přísudkovým zpraskem je podepsán předseda Ústavního stolce JUDr. Pavel Rychetský.

Svým podpisem pod přísudkovou vyhlášku zničil životy tisíců lidí a dnes se nás společně se Zemanem snaží přesvědčit, že bez jeho osoby by se Ústavní stolec nejspíše zhroutil. Bude tedy jistě zajímavé, jak se k jeho opakované kandidatuře postaví socanští senátoři, zejména ti, kteří jeho zprasek tvrdě napadli ústavní stížností.

Zrušením Rychetského zprasku však bezpráví ani zdaleka nekončí. Podle zákona o Ústavním stolci zůstávají pravomocné stolice o nákladech řízení stanovené Rychetského zpraskem v platnosti, ale jsou nevykonatelná.

Zákon o Ústavním soudu

§ 71

(2) Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.

Jinak řečeno. Lidé, kteří byli Rychetského zpraskem okradeni a nezákonné náklady protistrany již dobrovolně uhradili nebo byli exekučně donuceni uhradit, již nemají šanci se domoci spravedlnosti. Šanci mají pouze lidé, kteří se uhrazení vykonatelných nezákonných nákladů dlouhodobě vyhýbali, protože po zrušení Rychetského zprasku se stávají nevykonatelnými.  Zde pravděpodobně „ostrouhají mrkvičku“ oprávnění, byť by jim právem náležela náhrada alespoň podle advokátního tarifu.

Tisíce čerstvě vydaných rozsudků je ještě před právní mocí a zde absolutně není šance, že by v nákladové části byly vykonány. Totéž platí i pro exekuce, kde jsou exekučním titulem náklady řízení. Se zrušením Rycheckého zprasku tedy bude ještě hodně legrace.

—————

Zpět


Array

ADIKIA HUMOR

III. ÚS 298/12 

Idea právního státu vychází z principu, že stát a občan nejsou v zásadním sporu, ale stát má sloužit občanům.

Ústavní stolec  LP 2012


ADIKIA PŘEDSTAVUJE
ministr spravedlnosti ČR
JUDr: Pavel Blažek

Vyšší kultura se hned pozná!


ADIKIA PŘEDSTAVUJE
 I. náměstek ministra
 
JUDr. Daniel Volák

„Všichni soudci jsou čestní lidé a profesionálové“, ruku do ohně by za to dal.

596 soudců
členů zločinecké KSČ

Bašty komunistů v justici


ADIKIA PŘEDSATVUJE
předseda odborového svazu soudců
(Soudcovská unie)
JUDr. Tomáš Lichovník

„Alkohol za volantem nemá vliv na funkci soudce.“

„Soudce je také jen člověk.“

Plat soudce 100 000,- Kč
Definitiva 
Odpovědnost žádná
Zákonem chráněná osoba
Zdarma ozbrojená ochranka

Kdo ze smrtelníků to má?!


ADIKIA PŘEDSTAVUJE
prezident Exekutorské komory

Mgr. Ing. Jiří Prošek

Nevlastníte-li nic, stejně vám to vezmeme!

Váš exekutorský úřad.


NEJLEPŚÍ HLÁŠKY

Soudce bývalý komunista
je totéž
jako bývalý černoch.

JUDr. Klára Samková

***

Zvířata na území ČR mají právo vychovávat svá mláďata. I opice v ZOO mají právo vychovávat svá mláďata. Pouze čeští rozvedení otcové toto právo nemají.
Ing. Lubomír Bouše


ZAJÍMAVOSTI


Česká republika

10 mil. obyvatel
3 066 soudců
596 soudců členů KSČ
4 000 ústav. stížností
23 000 vězňů

 Více ZDE


Japonsko

100 mil. obyvatel
3 191 soudců

0 soudců členů KSČ
10 000 ústav. stížností
56 000 vězňů

Více ZDE