02.08.2012 11:03

Omluva ukrytá v hloubi dopisu je prý postačující – pokračování PŘÍBĚHU

V posledním vyjádření Ministerstva spravedlnosti ke kontrolní akci NKÚ č. 11/03 „Peněžní prostředky státu určené na odškodňování podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“ jsme se mohli dočíst, že byl navýšen počet zaměstnanců odboru odškodňování  a

„v současnosti se situace stabilizovala tak, že až na drobné výjimky (způsobené objektivními okolnostmi, jako je nedostupnost spisového materiálu potřebného k vyřízení věci atp). je agenda odboru odškodňování vyřizována plynule a ve lhůtách předpokládaných zákonem.“

Celé vyjádření naleznete v článku Možná s tím něco uděláme

Přes tvrzení úředníků ministerstva, jak všechno běží plynule a ve lhůtách předpokládaných zákonem, byl dopis k mojí náhradě škody sepsán týden po termínu. To bude nepochybně ta výjimka, která se jim stává jednou za…. Jistě se teď každému vybavila scénka, jak se docent Chocholušek omlouvá za nesprávný postup svých podřízených. Přesně tak vypadá i dopis Ministerstva spravedlnosti.

Šablonovitý začátek dopisu je doslovnou citací rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lehce kostrbatě vysvětluje, že nárok na odškodnění vzniká už pro zahájení trestní stíhání. Zde nutno upozornit, že řada lidí je přesvědčena, že nárok na odškodnění vzniká pouze v případě, že byl někdo odsouzen a teprve až později se prokázala jeho nevina. Tak to opravdu není, kdy i „pouhé“ sdělení obvinění je hrubým zásahem do základních práv.

Vrtalo mi hlavou, proč je v dopise uvedeno nějaké postarší rozhodnutí Nejvyššího soudu, když k otázce náhrady škody je zde celá řada nálezů Ústavního soudu. Nelenil jsem a rozhodnutí jsem si vyhledal (k nahlédnutí ZDE). Rozhodnutí se týká úplně jiné věci. Zda má manželka nárok na náhradu odškodnění nákladů za advokáta, kterého zaplatila na obhajobu svého obviněného manžela, který byl později uznán nevinným. Rozhodnutí tedy řeší pouze otázku "nákladů obviněného za advokáta" a vůbec neřeší otázku nároku na odškodnění za nemajtekovou újmu. Z rozhodnutí je převzata pouze ona kostrbatá právní konstrukce nároku na odškodnění zahájením trestního stíhání.

V dopise je dále uvedeno, že se ve spisu nenašlo odvolání proti rozhodnutí o námitce podjatosti státní zástupkyně, proto nebyl uznán jeden úkon advokátky Mgr. Vaverkové. To budou asi ty objektivní důvody, proč nebyl splněn termín předpokládaný zákonem. (Pozn. Zde se mi zase vybavila scénka s pomateným králem, zda se našla princeznička nejjasnější: „Našli? Nenašli. Našli? Nenašli“.) Odškodnění tak bylo poníženo o 750,- Kč. Co na tom, že mě celá ta „srandička“ vršovické chobotnice stála 32 tisíc, což bylo doloženo doklady o platbách za advokátní služby. Mám nárok pouze na náhradu podle advokátního tarifu, tedy o 10 tisíc méně a ještě se snaží nepřiznat i směšných 750,- Kč. (Pozn. Směšných v porovnání s celkovou nehospodárností ministerstva dle zpráv NKÚ – mejdany ministrů spravedlnosti postkomunistických států nebo křišťálové plakety, které není komu udělovat.)

Až kdesi v hloubi dopisu se ukrývá nenápadná věta, že se mi ministerstvo omlouvá a což je podle názoru ministerstva plně postačující. To vysvětluje, proč je v dopise citováno rozhodnutí Nejvyššího soudu a nikoliv novější nálezy Ústavního soudu.Vcelku rychle to pochopíte také, když si přečtete nález Ústavního soudu III. ÚS 1976/09 ze dne 13. prosince 2011.

III. ÚS 1976/09 ze dne 13. prosince 2011

20. V napadených rozhodnutích zaznělo, že v souzeném případu by soudní ochrana osobnostním právům byla na místě jen tam, kde by se v rámci trestního řízení úřední osoba dopustila excesu. Dle náhledu Ústavního soudu každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravdou, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (dostupný in http://nalus.usoud.cz) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem.

21. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011, dostupné in http://nalus.usoud.cz).

22. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny.

23. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (viz nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008, dostupný in http://nalus.usoud.cz).

24. Ústavní soud k uvedené části uzavírá, že i bez excesu úředních osob je trestní řízení způsobilé zasáhnout do osobnostních práv člověka; rozhodné tu není jejich chování, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k opodstatněnosti jeho zahájení. Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků; jednají-li ukvapeně, nerozvážně, či přímo úskočně (dolus malus), musí být jejich nesprávný postup vyvážen odstraněním event. způsobených škod a poskytnutím odpovídajícího zadostiučinění. Takové zadostiučinění bude muset být poskytnuto v penězích vždy tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem, bude delší než v řádu týdnů či měsíců. Stigma trestního stíhání, které na člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho. Lze s jistotou konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je delegitimizujícím faktorem; příslušné omezení osobnostních práv (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ospravedlnitelné jen tehdy, trvá-li přiměřenou dobu. Je věcí státu, aby náležitě zorganizoval soustavu a práci orgánů činných v trestním řízení a zabezpečil je jak po stránce materiální, tak i personální, a tím vytvořil žádoucí předpoklady pro provedení rychlého řízení; případné nedostatky nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení právem očekávají dodržování zásady opodstatněnosti zahájeného řízení a přiměřené doby řízení.

Celé znění nálezu je zařazeno do Judikatury na stránce Výživné pod názvem Náhrada škody za úskočný výkon veřejné moci

Omluva ukrytá kdesi v hloubi dopisu je spíše drzost a rozhodně není plně postačující!

Tak to máte smůlu ministerští úředníčkové! Budete cálovat, až se ze státní pokladny bude kouřit! Mgr. Vaverková již připravuje žalobu. Je mi líto všech občanů, kteří poctivě odvádějí daně, ale jedině takovýmto ruinováním státní pokladny se snad dopracujeme k tomu, aby soudci či státní zástupci nesli hmotnou odpovědnost za svoje chyby. Pak už si dají sakra pozor, aby někoho úskočně trestné stíhali, jen protože poukazuje na jejich chyby.

—————

Zpět


Array