Subsidiarita trestní represe ve věcech upravených Zákonem o rodině - zanedbání povinné výživy

Rozhodnutí Nejvyšší soudní stolice 8 Tdo 1168/2012 se týká trestného činu týrání svěřené osoby (matka dala dítěti dvakrát výprask vařečkou), ale obsahuje skvělou pasáž k subsidiaritě trestní represe (nejprve je nutné využít prostředky civilního práva -  kriminalizace až je posledním řešením), která je velmi dobře využitelná pro případné trestní stíhání pro neplnění výživného, proto ho Adikia zařadila do judikatury. Celé rozhodnutí najdete v předchozím článku Výprask vařečkou není týrání.

8 Tdo 1168/2012 ze dne 17. října 2012

Kromě toho je zapotřebí uvést, že již oba soudy nižších instancí měly současně vážit aplikaci principu ultima ratio. Zásada subsidiarity trestní represe je totiž jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů (a podobně i vztahů rodinných) má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (k tomu srov. přiměřeně například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06 a další).

V posuzované věci je zapotřebí položit akcent na zmíněný princip tím spíše, že poté, co se objevilo podezření na týrání (dokonce obou) nezletilých dětí rodiny F. a do řešení stávající situace byly zainteresovány orgány sociálně-právní ochraně dětí, nepokoušely se nahlédnout na situaci v rodině způsobem, který jim umožňuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, tedy spolupracovat s rodinou a poskytnout jí odborné zázemí a pomoc, ba právě naopak tuto situaci řešily v podstatě těmi nejkrajnějšími prostředky.