03.11.2011 20:14

Vulgární dopisy soudcům

Mezi novináři se vždy najde nějaký trotl, co vypotí článek, přičemž absolutně nechápe souvislosti dané věci. S jistou pravidelností se tak opakují články či reportáže na téma - vulgární dopisy soudcům. Redaktor Tomáš Belica z deníku Metro však šel ještě dál. Na internetu vygoogloval 14 let starý dopis soudu, který od té doby emaily už několikrát koloval mezi lidmi a použil ho jako základ svého článku.

Redaktor Tomáš Belica však rozhodně nebyl první, kdo se obrátil na tiskovou mluvčí Městského soudu Martinu Lhotákovou, proto jsem jí také navrhoval jako svědkyni v mojí kauze údajného pohrdání soudem. Tento důkaz, kterým bylo možné jednoznačně prokázat, že psaní „vulgárních dopisů soudcům“ není trestný čin, vršovický kriminalista por. Bc. Petr Landa bez odůvodnění odmítl provést. Dnes už také mohu prozradit, že jsem měl dopis soudu, o kterém píše Belica, schovaný v rukávě jako eso pro případ, že by došlo až na projednání mého údajného trestného činu před soudem. Docela jsem se těšil, jak soudce provede (bude číst) tento důkaz.

Nutno však říct, že naprosto stejné myšlenky mě napadly, když mi soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 JUDr. Smitková a JUDr. Malíková zasílaly svoje nesmysly a tisková mluvčí Městského soudu v Praze jen potvrzuje, že ani zdaleka nejsem jediný.

Napsat článek, který vzbuzuje dojem, že všichni pisatelé „vulgárních“ dopisů jsou kverulanti nespokojení s výsledem řízení je ubohé a silně primitivní. Tato vskutku hloupá teze je šířena soudci jako „obhajoba“ proti kritickým názorům na naší justici. V každém sporu přeci musí být jedna strana neúspěšná a spokojenost či nespokojenost s justicí je tedy 50 : 50. Stačí se však podívat do statistických údajů a rázem zjistíme, že je to naprostý nesmysl. Podle statistiky z června tohoto roku nedůvěřuje naší justici více jak 70 % procent občanů.

Tisková informace z výzkumu STEM 06/2011

Z toho tedy logicky vyplývá, že „nespokojeni“ od soudu odcházejí nejen ve sporu neúspěšní účastníci.  

Asi nejvíce je to zřetelné u sporů o výživné na děti. Rodič pečující o dítě (nejčastěji matka) má nepochybně zájem, aby se druhý rodič (nejčastěji otec) co nejvíce podílel na výživě dítěte. (Už to je pochopitelně špatně, protože zde by měl být především zájem na stejném podílu celkové péče o dítě.) Matka tedy „nastřelí“ do značné míry přemrštěnou částku. Tomu se otec logicky musí bránit, protože jeho možnosti podílet se na výživě dítěte nejsou zcela neomezené. A jak chcete takový spor rozhodnout, když zde na rozdíl od jiných států neexistují žádná pravidla (tabulky) pro určování výživného? Zákonitým výsledkem sporu je tedy nespokojenost obou stran.

Dokáže si vůbec redaktor Tomáš Belica představit, do jak zoufalé a beznadějné situace se může dostat člověk, když se u našich soudců domáhá spravedlnosti? Podáte k soudu žalobu, očekáváte rychlé vyřešení věci (na které máte zákonný nárok) a od soudu přijde paskvil, nad kterým źůstává rozum stát. Soudce udělá chybu a z věci, kterou lze rozhodnout „na první stání“, vznikne monstrproces, kde se dlouhou dobu řeší všechno možné, jen ne podstata sporu. Není potom opravdu jednodušší a ve výsledku stejné poslat soudu prázdný papír se vzkazem:

 Vyserte se na něj a pošlete mi to.

 

Odkaz na tento článek byl zaslán do redakce Metro. Můžeme se tedy jistě těšit, že redaktor Tomáš Belica napíše článek s palcovým titulkem:

Soudci do rozhodnutí píšou hovadiny, nad kterými zůstává rozum stát.
Za to jim však žádná pokuta nehrozí.

Pro inspiraci nemusí chodit nikam daleko. Stačí si projít PŘÍBĚH Adikia.

—————

Zpět