Boxerka za výživné

Podle názoru některých čtenářů Adikia v poslední době „přitvrdila“. Nazývat věci pravými jmény skutečně může být někdy tvrdé,

ale zachází snad někdo s rozvedenými otci v rukavičkách?
Když, tak jedině v boxerských.

To je také vize, kterou na svých stránkách prezentuje další „socanská husa“ Lenka Kadlecová, která kandiduje do zastupitelstva libereckého kraje.

„Socanská husa“ Kadlecová uvádí, že jde o odlehčenou prezentaci řešení problému s neplatiči výživného, avšak na jiném místě vystupuje proti domácímu násilí (pochopitelně páchaného především na ženách)  Plakat musí také domácí násilníci. Ve skutečnosti tedy jde o nechutnou propagaci zvráceného systému, který staví rodiče proti sobě jako soupeře o dítě. Stačí se podívat do jejího profilu a hned vám bude jasné, kde jí „tlačí bota“.

Stav: rozvedená, syn Pavel a dcera Christina

Nutno však uznat, že se na rozdíl od ódésáckých a topkových šmejdů alespoň projevuje přímočaře.

Výživné by měl dětem platit stát a také ho vymáhat od neplatičů.

Přestože se snad nemá jednat o fyzické násilné vymáhání výživného z otců, jak to bylo prezentováno ve videoklipu, i tak jde o brutalitu nejhrubšího zrna. Jde o brutálně hloupý populismus!  

Pokud se dnes výživné nedaří vymáhat prostřednictvím soukromých supů (exekutorů), kteří vystupují jménem státu, o co více by mohl být „stát“ úspěšnější sup?  

Myšlenka vyplácení náhradního výživného a vymáhání výživného státem je vcelku správná. Tak to například funguje ve Francii. Oproti Franci je zde však zásadní rozdíl, který „socanské huse“ uniká. Zde totiž nejsou jasná pravidla pro stanovení výživného, výživné je určováno soudní stolicí jen podle momentální nálady a u drtivé většiny dětí, které „nedostaly výživné“, tak jde o dluh čistě fiktivní.

Zákon o náhradním výživném zde byl již jednou „na stole“. Základem zákona byly životní náklady dětí podle údajů Českého statistického úřadu, protože zde panoval názor, že soudní stolice vyměřuje příliš nízké výživné. (Jak komu! Já jsem měl platit 8500,- Kč měsíčně.) Zde se poprvé uplatnil jakýsi výpočet výživného, podle kterého měl pak stát vyplácet náhradní výživné. Na jednu stranu by to skutečně pomohlo několika málo samoživitelkám (přesněji jejich dětem), ale zhroutil by se tím systém zlovolného vyměřování výživného sloužící jako bič k „umravnění“ drzých otců, kteří se chtějí podílet na výchově dětí stejnou měrou jako matka. Těmto drzým otcům by se totiž vyplatilo neplatit výživné dětem ale státu. Proto byl zákon o náhradním výživném „uklizen do koše“.  Navíc by se dříve nebo později zjistilo, že náhradní výživné je v podstatě sociální dávka, protože kde nic není (otec bez příjmu), nic nevytříská ani socanská boxerka!

Stát na jedené straně nehorázně mrhá státními prostředky za věznění neplatičů výživného a na druhé straně se není schopen postarat o potřebné děti. Štvaním rozvedených rodičů proti sobě v otázce výživného se stát nechutným způsobem zbavuje svojí sociální odpovědnosti vyplývající z Listiny základních práv a svobod.

Se stejnou mírou nadsázky můžeme „socanské huse“ Lence Kadlecové poradit, jak lze ve většině případů velice jednoduše vyřešit problém s výživným. Na rozdíl od matek se otcové jistě smát nebudou, protože to je nechutné!