Chvilka nadčasové poezie

ŽALM Z ROKU 1919

Stanislav Kostka Neumann

Já, národ český,
a příliš brzy
jsem vystřízlivěl z krásného snu
o kvetoucí zahradě,
kde svoboda, bratrství, mír
tančily jako dívčin veselý vír
a kde se spravedlnosti dostalo
mne a každému z mých.

Den ze dne
mrskán a bičován
podlými žurnalisty a hrabivými politiky,
krmen a napájen
podvody, lžemi a triky,
nemaje jediného přítele
na vyjedeném ostrove sedím,
do zmatku hledím,
nemoha se nadchnouti pro nic,
věriti nemohu,
milovati nemohu
a naděje jako kocábka z korku
kalnou pěnou a po vlnách beze směru
se zoufale potácí.
Jako kobylky
drancují mě hltaví ziskuchtivci,
sedlák mě okrádá,
měšták mě vydává na pospas bankám,
a povaleči všeho druhu
poslední berou mi od úst.
Ti, kteří denně mě zrazovali,
jak na psa karabáč na mě brali,
tyli z mé práce a nadouvali se,
amnestovaní i neamnestovaní
v komisích, ústřednách, ministerstvech
pikle své kují,
znovu mě ohrožují,
vymýšlejíce si nové řetězy,
otroctví černobílé.

Demokratický pán světa,
za oceánem číhá dolar,
aby i z krve mé, z mého potu se rozmnožoval.
Cizí diplomat
se pokrytecky zajímá o můj osud,
poklepává mi na rameno,
abych byl hodný,
že darem dostanu, co po právu mi patří.
Oslavujeme, interviewujeme,
jezdíme v automobilech,
vojáčky, hodně vojáčků chceme
a papežského nuncia…..

Nevím, čí jsem,
jen steré zřím ruce, domácí, cizí,
jež by mě rády roztrhaly
jako hladové šelmy.
Nevím, čí jsem,
ledaže náležím parasitům,
zbujelým ve všech mých třídách a stavech,
mračnům kobylek, kokotici.
V očích mám písek frází,
nervy mám strhány štvanicemi
a vstanu-li, tož se potácím
napravo, nalevo,
neznaje cesty k sobě.

Svobodu jsem si představoval,
v bratrství doufal jsem,
po míru toužil,
ale jen slova byla zaseta,
nikoliv zrní.
Krev mi teče z cév a láska vyprchává,
o nekonečných mukách se mi někdy zdává,
o nesmírné cestě kamením:
hledívám v cizí plameny
bezradný a zmámený,
táži se: Je to počátek,
porodní bolest, jarní bouře,
horlivý nástup v nový věk,
který mě opravdu osvobodí –
anebo pouze křeč,
křeč staré, zlotřilé bestie,
lidstva, jež v sobě, v každém zabije
vždy znovu čistý vznět ?
Ach, kde je svět,
kde malost nebyla by vinou
a člověk otrokem člověka ?!