Nejlepší vtip za posledních 7 let!

Pročítání právní literatury či rozhodnutí soudů jistě většině lidí přijde silně nezáživné. Při kvalitě naší obecné soudní stolice však mohou její rozhodnutí přinést celou řadu hlubokých „uměleckých“ zážitků, ale protože tato rozhodnutí nemusí být zdaleka konečná, je nejlepší knihovnou sbírka nálezů Ústavního soudu NALUS. Jedno z posledních vydání pohádek o právním státě č. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. června 2012 je asi nejlepším humoristickým dílem, které jsem za několik posledních let četl. Navíc obsahuje celou řadu zajímavých informací, které (pokud jste se nechtěně stali např. díky rozvodu „zákazníky“ naší soudní stolice), by neměly uniknout vaší pozornosti.

Nejdříve krátce o co v dané věci šlo. Doživotně odsouzený několikanásobný vrah Ivan Roubal podal žalobu na ochranu osobnosti, kdy chtěl podat ústavní stížnost, avšak Česká advokátní komora mu včas „nedodala“ advokáta a lhůta pro podání tím marně uplynula. Jako náhradu škody za takto vzniklou újmu, požadoval částku 12,60 Kč (stará cena doporučené poštovní zásilky) a jako náhradu nemajetkové újmy částku 1 milion USD. (Pozn. Teď se ještě prosím nesmějte. To pravé teprve přijde.) Jako osoba bez příjmů si požádal o zastoupení ve věci advokátem, soud mu právo na advokáta přiznal a Česká advokátní komora mu „přidělila“ advokáta. Náhradu pravděpodobně nevysoudil a dále to ani není podstatné.

Na tomto místě je důležité upozornit, že náklady řízení (tedy odměna advokáta) se řídí vyhláškou vyhláška č. 484/2000 Sb. To jistě všichni dobře znáte z různých soudních sporů. Zatím co advokátovi za jeho služby platíte „smluvní“ ceny, v případě úspěchu však na nákladech „vysoudíte“ jen zlomek této částky. Jiná situace je však v případě, kdy se domáháte náhrady za nesprávný úřední postup (poškozující postup či rozhodnutí soudní stolice). Zde se vychází z obvyklé smluvní ceny advokátních služeb.

Ještě krátce odbočíme. Každý advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH). Zde platí jedno pravidlo, nad kterým zůstává rozum stát (stát však na něm tvrdě vydělává). DPH se státu totiž odvádí „z vystavené faktury“, tedy bez ohledu na to, zda jste fakturované peníze obdrželi či nikoliv. Vymahatelnost práva je zde katastrofální a tak se vám snadno stane, že vám zákazník fakturu nezaplatí. Nejen, že za práci nedostanete ani korunu a nákupem materiálu na zakázku jste se dostali do ztráty, ale ještě vás odrbe stát odvodem DPH. Kromě papírování je to jeden z hlavních důvodů, proč se většina drobných živnostníků brání stát se plátcem DPH (a stát přichází o peníze).

A zde to začíná být zajímavé. Advokátní komorou určený advokát tedy měl nárok na „smluvní“ odměnu, která, jak již jistě chápete, při žalované částce 1 milion USD, dosahovala několik set tisíc. Advokát státu na DPH odvedl 100 tisíc, soudní stolice však advokátovi přiznala náklady jen pár tisícovek. Svoji roli v tom sehrála i skutečnost, že zastupoval několikanásobného vraha. Advokát se tedy obrátil na Ústavní soud, který rozhodnutí obecné soudní stolice (Obvodní soud pro Prahu 2 a Sváčkův soud v Praze) zrušil.

V nálezu můžeme najít celou řadu pikantností, jako třeba:

Nelze svévolně snižovat mimosmluvní odměnu stěžovatele jako ustanoveného zástupce s odkazem na morální aspekty výše odměny pramenící z otevřené antipatie městského soudu k osobě klienta.

(Pozn. Uvidíme, jak se Ústavní soud postaví k tomu, zda lze navyšovat vyživovací povinnost, jen pro antipatii k účastníkovi řízení, který otevřeně poukazuje na chyby soudní stolice.)

Roubal je několikanásobný vrah a jistě si zaslouží shnít v kriminále. Ale může v právním státě ve věci rozhodovat soudní stolice, která k účastníkovi řízení „otevřeně projevuje antipatie“? A soudci Ústavního soudu to ještě naprosto v klidu napíšou do svého rozhodnutí. 

Tak to je ta nezávislá justice?

Ale to ještě není všechno. Na řadu přichází další výroky, které musí naprosto každého přivést k záchvatu bouřlivého smíchu, zejména pak matky samoživitelky, „dospělé“ děti domáhající se výživného nebo otce platící výživné. Může však zde být ještě někdo, kdo nemá ani tušení, jak se v údajném právním státě vyměřuje výživné, proto je na místě připomenout výrok moderátorky veřejnoprávní ČT z roku 2005.  

"Neexistuje žádný systém, podle kterého by se určovala výše alimentů. Kolik bude rodič platit, rozhoduje soudce, podle toho, jakou má zrovna náladu."

(Pozn. Myslím si, že to bylo její poslední vystoupení na obrazovce. Jak za bolševika.)

I když nejste plátci či příjemci výživného, jistě se k vám doneslo, že bývalá ministryně spravedlnosti Kovářová vytvořila tabulky výživného. Správně se však tento dokument jmenuje Metodický pokyn Ministerstva spravedlnosti pro sjednocování rozhodování soudů v otázce výživného. Ze samotného názvu tedy vyplývá, že soudní stolice o výživném nerozhodují jednotně neboli jinak řečeno rozhodují libovolně.

Citace z nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1534/10 ze dne 27. června 2012

Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle.

Tak, teď musíme chvilku počkat, protože řada čtenářů se válí po zemi smíchy a hned budeme pokračovat.

Citace z nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1534/10 ze dne 27. června 2012

16. Ústavní soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání stěžovatele je nutno chápat jako očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu. Přihlížení k legitimním očekáváním je nepominutelnou dimenzí zákonnosti (srov. odst. 45 nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/04, N 125/41 SbNU 551). Jsou-li totiž nejisté hranice zákonných požadavků, tj. nejsou-li respektována legitimní očekávání založená na zákonu, je nejistá i svoboda. Ochrana legitimního očekávání tudíž přispívá k respektu a ochraně individuální svobody vykonávané v přesně vymezeném právním rámci. Každému navrhovateli proto "vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Soudy právního státu, chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu" (nález sp. zn. IV. ÚS 525/02, N 131/31 SbNU 173).

17. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., IV. ÚS 525/02, N 131/31 SbNU 173, I. ÚS 185/04, N 94/34 SbNU 19), ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001), integrální součástí ochrany majetkových práv. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).

18. Ochrana legitimního očekávání, jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání. Jinak řečeno, "legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy ČR) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva" (nález sp. zn. IV. ÚS 763/05, N 82/41 SbNU 79).

19. Ústavní soud byl v daném případě povolán k posouzení otázky, zda napadená rozhodnutí obecných soudů použitou interpretací ustanovení § 150 o. s. ř., resp. ustanovení § 444 odst. 3 o. z. nezasáhla do ústavně zaručeného práva legitimního očekávání. Je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení o. s. ř., resp. o. z. použily výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Opačný aplikační a interpretační postup by byl v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.

Až si utřete oči zaslzené smíchem, uložte si tento nález (ke stažení ZDE), protože obsahuje hrubé obrysy stížnosti na libovůlí uloženou vyživovací povinnost k Evropskému soudu pro lidská práva, protože s tím u našeho Ústavního soudu nepochodíte. Ten totiž stížnosti na nesprávné vyměření výživného jen podle momentální nálady soudní stolice resistentně odmítá řešit. Zde bych chtěl ještě upozornit, že naznačené hrubé obrysy pro stížnost do Štrasburku se netýkají pouze plátců výživného, ale též příjemců výživného, protože i jejich právem je ochrana legitimního očekávání – právní jistota.