Tomio Okamura  a „gladiátorka za lidská práva“ soudní stolice Jurečková se zmiňují o průlomovém nálezu Ústavního soudu z března tohoto roku (Žalujte stát říká Tomio Okamura, Žalujte stát říká i soudní stolice).  Řekněme si však na rovinu, že to není až tak převratný nález, kdy ke stejnému závěru by dospěl i pasáček ovcí svým selským rozumem. Jde tedy spíše o podrobný manuál jak vykládat platné zákony pro pitomce v talárech.

O co v daném případě šlo? V údajném právním státě České republice lze naprosto triviálním způsobem někoho okrást o milióny za účasti státu. Stačí najít člověka, který si chce koupit nemovitost, kterou nevlastníte, zfalšovat pár podpisů, jejichž pravost státem pověřená úřední osoba (notář) není povinna zkoumat a máte pár mega doma. Pochopitelně jde o trestný čin a poškozený se může připojit k obžalobě s náhradou škody, ale pravděpodobnost, že od podvodníka získá svoje peníze zpět, je stejně pravděpodobná, jako že se v budově soudu potkáte se spravedlností, protože podvodník peníze obratem „vypral“.    

Možná si teď říkáte, jak souvisí naprosto jasný podvod s odpovědností státu. Princip jsem se snažil vysvětlit  v článku Poučte se z našich chyb, který byl převzat na stránky Střídavka.cz a v diskusi pod článkem vyvolal urážky mojí práce a osoby, aniž by „kopírovač“ (nejen) článků pan Hodina zasáhl.

Podvodníkem okradený občan udělal pro řadu lidí (zejména kritiků mého článku) naprosto nepochopitelnou věc. Podal žalobu na stát, na kterém se domáhal náhrady vzniklé škody. V „prvním kole“ uspěl, ale žalovaná strana Ministerstvo NEspravedlnosti se odvolala a věc skončila až u Nejvyššího soudu, který potvrdil zamítnutí žaloby Městské soudní stolice v Praze. Argumentace soudní stolice byla na vlas stejná, jako argumentace hlupáků, kteří mě v diskusi na Stídavce.cz uráželi.

Soudní stolice: Stát nemůže za to, že je někdo bezcharakterní svině a podvede jiného občana.

Hlupáci: Soudní stolice nemůže za to, že je matka bezcharakterní kráva a brání dítěti ve styku s otcem či ho proti otci popouzí.

Soudní stolice: Stát nenese odpovědnost za díru v zákoně, kdy zákon notáři neukládá, aby zkoumal pravost podpisů.  

Hlupáci: Soudní stolice nemůže za to, že střídavá péče není zákonem upřednostněna a bezcharakterní kráva se tedy střídavé péči brání.

Soudní stolice: Stát nenese odpovědnost, že státem pověřená úřední osoba dělá svojí práci povrchně.

Hlupáci: Pokud matka bude charakter, zkurvená justice nevadí.

S takto neskutečně hloupou argumentací se okradený občan nespokojil, obrátil na Ústavní soud a ten mu dal plně za pravdu. Nález obsahuje řadu pozoruhodných částí, ale dal by se charakterizovat jedinou větou:

Za nesprávný postup jakékoliv úřední osoby vždy nese stát plnou odpovědnost!

Manuál pro pitomce v talárech

25. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi také zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy, popř. další uznávané způsoby výkladu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) uvedl, že "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci."

26. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě dalších nálezů, příp. stanovisek [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, kde konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34 SbNU 331), v němž rovněž poukázal na důležitost teleologické metody směřující k nalezení účelu působení zákona. V návaznosti na tyto teze lze konstatovat, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) hraje teleologická výkladová metoda jako interpretační přístup neopominutelnou úlohu právě z ústavněprávního hlediska, neboť je způsobilá spolu s racionální argumentací vytvářet významný korektiv při zjišťování obsahu právní normy.
 

Nejsem si zcela jistý, zda úkolem Ústavního soudu je výklad látky I. semestru právnické fakulty. Představme si, že by si např. řidiči vykládali pravidla silničního provozu stejně jako obecná soudní stolice. K neznačené a neřízené křižovatce přijde z každého směru auto a v zákoně je jasně psáno pravidlo pravé ruky. Pokud by řidiči řešili situaci stejně jako obecná soudní stolice, tedy přesně podle toho, jak je to psáno v silničních pravidlech, tak si všichni budou dávat přednost možná i několik let. Řidiči mají naštěstí dostatek inteligence, že pravidlo pravé ruky jistě takto nebylo koncipováno a situaci nějak vyřeší (v Praze má obvykle přednost drzejší řidič či luxusnější auto).

Obecná odpovědnost státu

18. Ústavní soud se již v minulosti několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu, přičemž dospěl k závěru, že v této oblasti je třeba hledat mnohem větší sepjetí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že stát byl ve vztahu k jednotlivci ve vrchnostenském postavení. Kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci, která již ze své podstaty nemůže podléhat soukromoprávním ujednáním, nýbrž naopak je třeba ji vykonávat striktně dle požadavků zákona resp. podzákonných norem. Vázanost státní moci zákonem je jedna z esenciálií i jen formálně pojímaného právního státu.

22. Ústavní soud již také mnohokráte opakoval, že jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž ČR zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. Tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Jinak řečeno, taková důvěra je možná pouze tehdy, pokud stát či subjekty, na něž stát přenesl výkon některých svých pravomocí, odpovídají za škodu vzniklou jednotlivci jejich činností v případě, že tyto činnosti se posléze ukáží jako nezákonné či jinak vadné. Udržování důvěry občanů v právo je jedním z podstatných pilířů odpovědnosti státu za škodu a, vice versa, nemůže být dána důvěra tam, kde nezákonnost či nesprávnost aktů veřejné moci není sankcionována v podobě odpovědnosti za škodu.

Chyba skutečně není na straně matek, které brání dětem ve styku s otcem či je proti otci popouzí, ale zásadně na straně soudní stolice, která k tomu vytváří podmínky a stát za to nese plnou odpovědnost!

Odpovědnost státu i za pochybení konkrétní úřední osoby

27. Současná obecná tendence, spočívající v přenášení množství pravomocí spadajících do výkonu veřejné moci na subjekty nestátního charakteru, nemůže být důvodem pro to, aby se stát zcela zbavoval objektivní odpovědnosti za jejich činnost, nebo aby skutečnost, že určitou činnost vykonával nestátní subjekt, vedla k nějakému jinému, tj. mírnějšímu výkladu odpovědnosti státu, případně institutů vážících se k odpovědnosti, v daném případě výkladu pojmu nesprávný úřední postup.

28. Tyto požadavky a zejména účel práva na náhradu škody, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny, je třeba mít na paměti při výkladu norem jednoduchého práva, které se k výkonu tohoto práva upínají, resp. jej konkretizují. Podle ust. § 2 zákona o odpovědnosti státu se odpovědnosti za škodu nelze zprostit. Jedná se tedy o odpovědnost absolutní, nelze ji zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit, a to ani tehdy, pokud se prokáže, že tato škoda vznikla úmyslným protiprávním jednáním konkrétní osoby. V případě odpovědnosti objektivní, resp. absolutní objektivní odpovědnosti státu v žádném případě nepřichází v úvahu možnost liberace. K takovému důsledku však nelze dospět ani výkladem dalších právních norem, upínajících se k činnostem, při jejichž realizaci škoda vznikla. Jinými slovy, i při výkladu povinností, které jsou na určitou osobu při výkonu veřejné moci uvaleny, resp. realizaci činností, které na ni byly státem převedeny, je třeba sledovat účel práva na náhradu škody a reflektovat skutečnost, že jde o odpovědnost objektivní, tj. za výsledek nikoliv zavinění. Tyto povinnosti je pak třeba vykládat extenzivně, neboť jde rovněž o otázku ochrany důvěry občanů v právo a instituce veřejné moci (srov. shora).

Nález tedy také má krom zločinecké politiky opatrovnické soudní stolice dopad i do dalších oblastí. Stát nese odpovědnost i za chyby a následné škody způsobené exekutory. A nejen to! K nálezu měla odlišené stanovisko soudkyně JUDr. Ivana Janů (je na konci nálezu). Na nálezech Ústavního soudu je báječné, že se dozvíte, jak který ze soudců o věci rozhodoval.

Citace z odlišného stanoviska soudkyně JUDr. Ivany Janů

K obecným důsledkům problému je třeba si uvědomit, že nejde jen o úřední postup notářů, ale též obecních úřadů, advokátů, České pošty, včetně dalších míst, na nichž se provádí ověřování podpisů a listin. Za nesprávný úřední postup nelze považovat situaci, kdy předložená listina je natolik zdařilým padělkem, že ho ani při obezřetném chování subjektu, nelze rozpoznat. K tomu je třeba dodat, že ani konstrukce absolutní odpovědnosti nevylučuje podíl poškozeného na vzniku škody. V posuzované věci bylo na stěžovateli, který měl a mohl vykázat zásadní opatrnost, pokud jde o podvodného zástupce, a kontaktovat přímo vlastníky nemovitosti, kterou kupoval (vigilantibus iura). Nehledě k tomu, že podle svého vyjádření (č.l. 41 soudního spisu) věnoval notář celému případu náležitou pozornost ,,i s ohledem na vysoké společenské postavení stěžovatele - senátora, a že kupní smlouva byla vložena do katastru nemovitostí dne 23.6.1999, poté došlo k výdeji peněz z notářské úschovy".

Aplikace většinového stanoviska v této věci je způsobilá vyvolat nedozírné finanční nároky na státní rozpočet. O běda, daňový poplatníku!

Stanovisko Adikie

Žalujte stát a ruinujte státní rozpočet! Občané nebudou chtít stále více doplácet na chyby soudní stolice a budou požadovat, aby soudci nesli plnou odpovědnost za svoji práci, stejně jako každý jiný. To je asi jediná cesta, jak nenásilnou formou dosáhnout nezbytné reformy soudní stolice.

Nález byl zařazen do Judikátů na stránce Výživné pod názvem Za nesprávný postup jakékoliv úřední osoby vždy nese stát plnou odpovědnost!