Kyselé jablko od veřejnosti

Nejpilnější bloger Adikie pan Lubomír Buše se ve svém novém článku zamýšlí nad rodiči nešťastných rozvedených otců. Jde o velmi citlivé téma a podle Adikie má náš kolega poněkud zjednodušený pohled na celou věc. Toho si je vědom a spíše mu jde o otevření diskuse na toto téma.

Kyselé jablko

Každý to už jistě nejednou zažil. Vezme si nádherné zdravě vyhlížející jablko, sliny se mu netrpělivostí sbíhají, s chutí se do něj zakousne a pak se mu spontánně zkřiví obličej. Bylo příšerně kyselé. Nejsme však na portálu svazu zahrádkářů, takže čtenáři samozřejmě vědí, že mířím úplně někam jinam a ono kyselé jablko cituji pouze obrazně. Ano, na ústavních rodičovských právech tvrdě diskriminovaní tátové mají jedno téma, o němž dosud mlčeli a mlčí – své matky.

Jsou to jediné ženy na světě, které máme upřímně rádi celý život a my jsme spolehlivě jedinými muži, které ony milují bez přetvářek a zcela přirozeně již od našeho narození. V bolestech nám daly naše životy. Dnešní v převážné většině padesátnice či šedesátnice jsou matkami desetitisíců v současné době nelítostně českým státem diskriminovaných tátů. Za mého dětství ženy takového věku zpravidla vypadaly jako stařeny nad hrobem, ale dnes v mnoha případech se za nimi kdejaký zralý muž často i s uznáním otočí.

Účastnil jsem se celé řady otcovských formálních i neformálních akcí, ať již veřejných na náměstích, v ulicích či na opatrovnických soudech, ale nikdy jsem tam žádnou matku diskriminovaného táty nepotkal. Pardon, jednou ano, v justičním paláci na Smíchově maminku našeho těžce zkoušeného přítele Romana. Kde jsou ale ostatní?  Žádný jejich nesouhlasný příspěvek, žádný kritický názor, žádný znepokojivý hlas, žádný ani ten sebemenší znatelný protest, atd. některé mámy dnes tvrdě vykořisťovaného otce jsem dosud nezaznamenal. Ostatním neblahé osudy jejich synů na srdci neleží?

Teď se mnozí na mne naštvou, ale bez mučení přiznávám, že tak trochu to i chci......

Pokračování ZDE

Ačkoliv je náš kolega velmi zkušený „harcovník“ v jednom se hluboce mýlí. Prarodičů, kteří bojují proti zločinnému systému je mnohem více, než které on zná. Sdružení Spravedlnost dětem totiž není jen otcovským spolkem a zaměřuje se na práva dětí, rodičů a prarodičů. Díky tomu tak Adikia zná prarodiče, kteří se domáhají svých „prarodičovských“ práv dokonce mnohem „agresivněji“, než jejich synové. Mohlo by jich však být mnohem více a právě o to jde také našemu kolegovi.

Jen pro zajímavost Adikia uvádí, že jeden přítel na její jednání přivedl svoji matku, aby na vlastní oči viděla, jak rovni v právech jsou zde rozvedení otcové. Jeho matka si sebou ještě vzala dvě kamarádky. Když na konci jednání nemravný lidský odpad v talárech vyhlašoval svoje výkaly, jeden z rozvedených otců to nevydržel neokomentovat. To pochopitelně popudilo nemravný lidský odpad v talárech a začaly padat vyhrůžky o vyvedení veřejnosti justiční ochrankou, pokud by se to opakovalo. To zase nadzvedlo (doslova) matku přítele a její kamarádky a společně s námi hromadně opustily jednací místnost s tím, že ty jejich výkaly poslouchat nemusíme a odejdeme dobrovolně. Takový výchovný políček od věkem vážených dam nemravný lidský dobytek v talárech rozhodně nečekal a s otevřenou hubou nejspíše ještě dnes stojí v jednací místnosti. A to už je rok, co se to stalo.

Proč mají do „kyselého jablka“ stále kousat jen rozvedení otcové? Nemravnému lidskému odpadu v talárech je potřeba také dát trošku ochutnat!