V první části byl podrobně představen okultní výpočet výživného v podání (post)komunistické soudní stolice a citace části nálezu Pl. ÚS 1/12 Ústavní stolice týkající se práva na svobodnou volbu zaměstnání a zákazu nucených prací.  V druhém díle se seznámíme s právními předpisy k těmto základním lidským právům. 

Listina základních práv a svobod

Článek 26

(1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Článek 9

(1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:

a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,

b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,

c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,

d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.

Právo v pojetí přepjatě formalistické (post)komunistické soudní stolice je „slovíčkaření“ bez ohledu na obsah a strohé znění LZPS může svádět k nesprávné interpretaci. Striktně vzato povolání není totéž jako zaměstnání. Soudní stolice berličkou § 96 odst. 1 (soud zkoumá, zda se nevzdal výhodnějšího zaměstnání) rozvedenému otci vyučenému v oboru automechanik nemůže vnucovat lépe placenou práci v oboru výpočetní techniky, i když ani tomu by se jeden vůbec nedivil, ale zcela běžně mu vnutí práci u jiného zaměstnavatele. Článek 9 LZPS o nucených pracích je tak všeobecný, že by asi jen málokoho napadlo, co všechno se pod ním ve skutečnosti ukrývá. Více světla do těchto základních práv nám přinese až pohled na několik mezinárodních dokumentů.   

Právo na svobodnou volbu práce

Všeobecná deklarace lidských práv
Čl. 23
1. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

Celý text (pdf) ZDE

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech 
120/1976 Sb.
Čl. 6.
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.

Celý text (pdf) ZDE          

Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti
Čl. 6
Sociální rozvoj vyžaduje, aby každému bylo zajištěno právo na práci a svobodnou volbu práce.

Celý text (pdf) ZDE   

Evropská sociální charta
14/2000 Sb.
Čl. 1
1. Každý musí mít příležitost získat prostředky ke svému živobytí prací, kterou si svobodně zvolí.

Celý text ZDE        

Úmluva Mezinárodní organizace o politice zaměstnanosti
490/1990 Sb.
Čl. 1
1. Za účelem podpory hospodářského růstu a rozvoje, zvýšení životní úrovně, krytí potřeby pracovních sil a překonání nezaměstnanosti a neúplné zaměstnanosti každý členský stát vyhlásí a bude provádět jako jeden ze svých hlavních cílů aktivní politiku zaměřenou na podporu plné a produktivní zaměstnanosti a svobodné volby zaměstnání.

Celý text (pdf) ZDE 

Z uvedených dokumentů tedy jednoznačně vyplývá, že svobodnou volbou povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 LZPS je myšlena i svobodná volba zaměstnání a nejlépe je to vyjádřeno slovy „svobodná volba práce“.  

Základní právo na svobodnou volbu práce je tedy zcela nepochybně velmi závažný důvod, pro který se rozvedený otec může vzdát zaměstnání, které by mohlo být dle názoru soudní stolice výhodnější pro vyměření okultního výživného. Rozvedený otec se však dokonce může vzdát práce, která je i ve skutečnosti platově výhodnější!

Kromě (post)komunistické soudní stolice a manipulátorek jako je Asenová si však asi nikdo jiný nedokáže představit, že by se někdo jen tak zbůhdarma vzdal majetkového prospěchu či lépe platově ohodnocené práce, pokud by k tomu skutečně nebyl nějaký závažný důvod. V tom může hrát svoji úlohu jednak udržení pravidelného kontaktu s dětmi, ale také třeba právě okultní výpočet výživného bez jakýchkoliv pravidel!   

Zákaz nucených prací

Evropská úmluva o lidských právech
209/1992 Sb.

Čl. 4

Zákaz otroctví a nucených prací

1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.

2. Od nikoho se nesmí žádat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.

3. Za „nucenou nebo povinnou práci“ se pro účely tohoto článku nepovažuje:

a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu;

b) služba vojenského charakteru nebo, v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby;

c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství;

d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.

Celý text (pdf) ZDE     

Úmluva Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci
506/1990 Sb.
Čl. 1
1. Každý členský stát Mezinárodní organizace práce, který ratifikuje tuto úmluvu, se zavazuje, že v době co nejkratší potlačí užívání nucené nebo povinné práce ve všech jejích formách.

Čl. 2
1. Pro účely této úmluvy bude výraz "nucená nebo povinná práce" označovat každou práci nebo službu, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně.

2. Nicméně pro účely této úmluvy výraz "nucená nebo povinná práce" nebude zahrnovat:

a) žádnou práci ani službu vymáhanou na základě zákonů o povinné vojenské službě pro práce ryze vojenské povahy;

b) žádnou práci ani službu, která tvoří součást obvyklých občanských povinností občanů země, jež se plně spravuje sama;

c) žádnou práci ani službu, která se na kterékoli osobě vymáhá v důsledku odsouzení soudním rozhodnutím, pokud se tato práce nebo služba vykonává pod dohledem a kontrolou veřejného úřadu a pokud se řečená osoba nepronajímá ani nedává k dispozici soukromým jednotlivcům, soukromým společnostem ani soukromým právnickým osobám;

d) žádnou práci ani službu vymáhanou v případech mimořádných okolností, to jest v případech války, pohromy nebo hrozící pohromy jako požáru, povodně, hladomoru, zemětřesení, prudké epidemie nebo zvířecí nákazy (epizootie), vpádu zvířat, hmyzu nebo škodlivých rostlinných cizopasníků a všeobecně všech okolností, jež ohrožují nebo by mohly ohrozit život nebo normální životní poměry veškerého obyvatelstva nebo jeho části;

e) menší obecní služby, které jsouce vykonávány členy obce v jejím přímém zájmu, mohou proto být považovány za obvyklé občanské povinnosti připadající na členy obce, pokud mají členové obce nebo jejich přímí zástupci právo vyjádřit se ohledně potřeby takových služeb.

Celý text ZDE  

Plnění výživného jistě nelze podřadit pod vojenskou službu či živelnou pohromu, ale určitou nejasnost mohou vzbuzovat „práce tvoří součást obvyklých občanských povinností občanů“. Leckdo by jistě rád přiřadil plnění výživného pod tuto povinnost a rozvedené otce zahnal do pracovních táborů, ale „občanská povinnost“ je něco naprosto jiného, než rodičovská (vyživovací) povinnost! V komentovaném vydání Evropské úmluvy o lidských právech, která je volně dostupná pro členy Klubu Adikia (Knihovna právní literatury), se můžeme dočíst, že jde například o povinnost vykonávat službu obecního hasiče nebo porotce (str. 458 čl. 11).    

Možná si teď někdo posteskne, že tyto dokumenty sice jasně deklarují základní lidská práva v otázce svobodné volbu zaměstnání (povolání) a zákazu nucených prací, ale jsou to „jen“ mezinárodní úmluvy, které zavazují „členské státy“.  Mohla by se tím případně zabývat Ústavní stolice, ale obecným soudním stolicím mohou být vcelku „ukradené“. Možná jste si ale všimli, že u většiny dokumentů je uvedeno číslo se zkratkou Sb.

Tyto dokumenty totiž vyšly ve Sbírce zákonů a jsou tedy úředním pramenem práva v České republice závazným i pro obecné soudní stolice.