Většina (s)prostých občanů se o detaily přímé volby prezidenta moc nezajímá a z bulvárních medií se k nim dostanou jen zkreslené informace. Je tedy opět na novodobém samizdatu, aby věci uvedl na pravou míru.

Každý má nějakého „favorita“ a pokud měl příležitost, podpořil ho svým podpisem na petiční archy. Mnozí se podivovali, že některému kandidátovi stačí deset podpisů poslanců či senátorů což vyvažuje 50 tisíc podpisů (s)prostých občanů. Jako kdyby to nebylo jedno. Ať si kandiduje, kdo chce a (s)prostí občané si vyberou. To by bylo možné považovat za přímou volbu. Zákon však vyžaduje sbírání podpisů, a tak se sbírají. Kandidáti dotáhnou bedny s petičními archy na Ministerstvo vnitra a od té chvíle začíná šaškárna s názvem „Přímá volba prezidenta“.

Zkontrolovat všechny petiční archy, zda některý z kandidátů nepodváděl, je v „šibeničním“ termínu nesplnitelný úkol, navíc zákon hovoří jen o namátkové kontrole. Kačer Donald asi těžko mohl podpořit nějakého kandidáta a vyškrtnutí takového hlasu je zcela na místě. Koho by však napadlo, že uvedení přechodného na místo trvalého bydliště, bude znamenat neplatný hlas? Upozornil na to někdo předem? Nikoliv, ale tím celá šaškárna ještě ani zdaleka nekončí. Zákon o výpočtu chybovosti nic neříká a tak se použije naprosto nelogický výpočet (součet na místo průměru). Ne nadarmo se o pomáhačích vyprávějí vtipy o jejich neskonalé hlouposti. Ze soutěže tak vypadnou tři kandidáti s nejnižším počtem podpisů, kteří jsou deklasováni na podvodníky. Těm se to nelíbí a tak se obrátí na naší slavnou soudní stolici. Zde opět šaškárna pokračuje. Soudní stolice dřou dnem i nocí 15 dnů, aby z nich vypadlo, že výpočet chybovosti součtem je naprostý nesmysl, byť tři soudní stolice ze sedmičlenného senátu mají nejen k samotnému výpočtu značné výhrady. Do soutěže se tak vrací jeden z kandidátů a dva jsou „požehnáním“ soudní stolice vyřazeni. Jeden z poražených kandidátů přijímá prohru celkem klidně, zato Tomio Okamura hovoří o spiknutí, politické objednávce a uchyluje se k podání trestního oznámení pro podvod a maření voleb. Podle některých lidí neunesl prohru, podle jiných jde o reálný popis šaškárny s názvem „Přímá volba prezidenta“. A kdo má pravdu?

Mezi (s)prostými občany jsou jedinci, jejich IQ je skutečně velmi vysoké a celá ta šaškárna jim nedala spát.  Známý aktivista pan Tomáš Pecina (na základě jeho ústavní stížnosti dnes známe všechny komouše zakonzervované v justici) celou věc podrobil velmi pečlivé analýze a až vědeckou matematickou metodou dospěl k závěru, že to podvodem smrdí jak prasečák. Podle všeho došlo k promíchání petičních archů tak, aby chybovost vyšla dle potřeby politického zadání. Navíc zákon nahrával podvodníkům. Stačilo se dostat k „čerstvé“ databázi občanů a „pravých“ podpisů máte statisíce. (Nejvíce podpisů měl Miloš Zeman a Jan Fišer). Musela však být hodně „čerstvá“, jinak se na petičních arších objevily podpisy lidí, kteří již byli po smrti, a tudíž byli vyřazeni. Protože se pan Tomáš Pecina zároveň velmi dobře orientuje v právu, formuloval i několik důvodů pro podání ústavní stížnosti.

Rozhodnutí NSS: konformní majoritní votum, vynikající disent Josefa Baxy

Autor Tomáš Pecina

Před Nejvyšším správním soudem (NSS) stojí plastika ztvárňující (prý) Spravedlnost, již nevděčný a prostořeký místní lid překřtil způsobem, který nelze na tomto blogu bez uzardění reprodukovat.

Po rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany jsem si říkal, že nejvhodnější výzdobou toho místa by byla socha pštrosa s hlavou v písku, po nejnovějším výkonu volebního senátu NSS mám arci za to, že ještě pertinentnější by byla socha pudla, mopslíka nebo aspoň, v případě nedostatku rozpočtových prostředků, čivavy.

Ano, milý čtenáři, správně jsi odhadl, že následující text bude opět, jak je mým nepěkným zvykem, k výkonům české justice hyperkritický.

NSS učinil přesně to, co od něj vláda požadovala, a vyjma korekce od počátku nesmyslné Henychovy sčítací methody, což je pitomost zjevná kromě právníků snad každému, vyhověl Janě Bobošíkové, zatímco všechna ostatní rozhodnutí o odmítnutí registrace potvrdil jako správná.

Debata v senátě byla zřejmě bouřlivá, o čemž svědčí disent Josefa Baxy, Radana Malíka a Jana Passera, jemuž se budeme věnovat především, předesílajíce, že pokud by tento blog uděloval anticenu k Oslovi měsíce, za prosinec by Antiosla nemohl dostat nikdo jiný než J. Baxa, jemu lze podle použitých formulací autorství přisoudit.

Protože argumentace všech rozhodnutí je v zásadě stejná, postačí, přibereme-li si ke komentáři zamítavé usnesení v případě Tomio Okamury.

Nejprve tedy krátce k majoritnímu votu:

Většina především dovodila, že namátková kontrola správnosti podpisů není v rozporu s ústavním vymezením pravidel přímé volby (§ 34 et præc.). S tím by bylo možno souhlasit za dvou předpokladů: Za prvé by se musela ověřovat pravost záznamu z hlediska existence projevu vůle signatáře, nikoli pouhý soulad jeho osobních údajů s ministerskými registry, a za druhé by taková kontrola musela být skutečně namátková. Jak víme, ministerstvo nedodrželo algorithmus, který v rozhodnutích popsalo, a výběru předřadilo jednak vyřazení archů s nulovým počtem platných záznamů, a jednak, což je ještě daleko horší, kandidáty očíslované podpisové archy, s výjimkou petice Jany Bobošíkové, před výběrem naprosto svévolně přetřídilo. Tento Henych sort (říkejme mu tak po vzoru bubble sort, heap sort, quick sort apod. – informatici vědí), v rozhodnutích nezachycený, činí z kontroly parodii sebe samotné a nezákonnost všech rozhodnutí je tím bez dalšího prokázána (podrobněji též ve svém novém článku na České posici Vladimír Meier).

Majorita se mýlí, i tvrdí-li, že lhůta pro podání volební stížnosti není dvoudenní, ale pětidenní (§ 37 et seq.). Je-li doručení fingováno třetím dnem od vyvěšení, nemá ani soud pravomoc tvrdit, že se tak stalo už vyvěšením samotným. Na straně druhé, ve světle všech obludností a bizarností, které přímou volbu provázejí, nejde vskutku než o problém toliko marginální a kosmetický. Dva dny není na přípravu a podání volební stížnosti mnoho, ale neústavnost zákona z toho neplyne.

NSS se poté pokouší hájit zákonné vymezení kontroly i způsob jeho implementace ministerstvem (§§ 43–59). Nad větou, že (§ 51) …[Okamurovy] námitky ve své obecnosti nijak nezpochybnily transparentní a podrobně zdokumentovaný postup odpůrce [tj. ministerstva], člověk skutečně neví, zda se má smát nebo se rozplakat (viz heslo Henych sort shora).

Nepřesvědčí ani způsob, jak NSS posoudil způsob vyřazování podpisových záznamů (o petentech není, z důvodů popsaných výše, vůbec na místě hovořit; § 60 et seq.). Soud se především odmítl zabývat možností, že by snad petenti mohli být pouhým produktem fraudulentního jednání kandidáta a/nebo jeho teamu. Na několika vybraných údajích pak senát ověřil, že ministerstvo při kontrole nepochybilo (§ 65).

Jednu z nejdůležitějších námitek, totiž že kandidát nemá možnost své petenty nikde prověřit, pominul soud v § 68 arogantní výtkou, že Okamura měl ve svých peticích několikanásobně víc chyb než jiní a měl by tedy raději mlčet.

Rozhodnutí je produktem politické vůle odečtené Šimíčkem a jeho melody boys z vládních rtů a nikoli projevem nezávislé a sebevědomé justice, a osobně mne překvapuje, že se k něčemu podobnému dal svést i jinak excelentní ústavní právník Zdeněk Kühn, jemuž nemohly tyto konotace posuzovaných volebních stížností dozajista uniknout.

Daleko lepší je shora zmíněný disent, v dějinách celé polistopadové justice a  judikatury zřejmě vůbec nejostřeji formulovaný a vůči majoritě se nejpříkřeji vymezující (viz § 73–77 disentu) – což poznamenáváme s úvahou toho, že až donedávna měli právo na zveřejnění vlastních stanovisek pouze soudci ústavní.

Nebudeme komentovat jeho argumenty jednotlivě, ostatně názor disentujících je velmi blízký tomu, co jsme k věci publikovali minulý týden, ale nejprve věnujeme pozornost pasážím, kde s disentery nesouhlasíme, a poté se pokusíme nastínit, jakým způsobem by mohli Vladimír Dlouhý a Tomio Okamura formulovat své ústavní stížnosti, tak aby měly šanci uspět.

Disentující docházejí, stejně jako my, k závěru, že požadavek 50 tisíc petentů není sám o sobě protiústavní (resp. protijaderný, máme-li akceptovat Ústavní soudem zastávanou doktrinu materiálního jádra nebo ohniska ústavy), ústavně konformní však rozhodně není způsob, jak byla kontrola naplnění této podmínky vtělena do prováděcího zákona. Disent tvrdí, opět shodně s námi, že zákonodárce vytvořil prostředí, v němž se podpora kandidáta peticí určitého počtu oprávněných voličů může snadno zvrhnout v pouhé ověření schopnosti kandidáta nashromáždit předepsaný počet správných osobních údajů. Což je řečeno příkře, ale naprosto přesně: volební podvod zde nejen není vylučován, ale formulací zákona je implicite předpokládán a umožňován.

Nesouhlasíme však s thesí, že se tak teprve může stát, snad někdy v příštích volbách (§ 76). Jsme naopak přesvědčeni, že velký počet domnělých petentů, u kterých se zjistilo, že zemřeli před datem, kdy petice mohla vzniknout, svědčí o tom, že k podvodům tohoto druhu došlo již nyní, v současných volbách, a že kandidáti a jejich spolupracovníci čerpali z neaktuálních databasí obsahujících osobní údaje.

V § 33 se disenteři zabývají hypothetickou situací, že by kandidát chtěl ověřit, zda petenti vyplňují správné osobní údaje, a předestírají, že se tak mohlo stát formou žádosti o předložení průkazu totožnosti. To je podle mého názoru představa značně vzdálená pouliční realitě: kdyby mě při podpisu petice někdo vyzval k předložení občanského průkazu, nevyhověl bych mu už proto, že na to nemá ze zákona právo, ale roli by jistě hrála i obava ze zneužití osobních údajů, z krádeže identity. Důvod pro odepření identifikace může být u různých lidí různý, ale nemyslím si, že by k žádosti bylo vstřícných více než hrubým odhadem 20 % oslovených, takže kandidát, který by chtěl být tímto způsobem poctivý, by sebral nejvýš pětinu podpisů oproti tomu, který by petenty neperlustroval. Což je příliš velký handicap, než aby stálo za to ho podstoupit.

Podobně nerealistická je představa veřejného vystavení všech petic ke kontrole (§ 29). Údaj o podpoře kandidáta je citlivým údajem ve smyslu ZOOÚ, a když pro nic jiného, není tato methoda představitelně akceptovatelná už proto, že by jí byli zvýhodňováni populární a nekonfliktní kandidáti oproti menšinovým a názorově vyhraněným.

Validní je naopak argument v § 41 et seq. disentu. Fakt, že projde-li první vzorek tříprocentní kontrolou, presumuje se u zbytku nulová chybovost, kdežto v opačném případě se presumuje chybovost odpovídající průměru z prvního a druhého vzorku, vede bezesporu k nedůvodné a Ústavou neanticipované nerovnosti mezi kandidáty, avšak protože příslušné ustanovení nebylo vůbec aplikováno (všichni kandidáti s 50 000 platných záznamů měli chybovost vyšší než 3 %), je to úvaha akademická a není zřejmé, jak by jí bylo možno podložit derogační návrh: připomínám, že obecný soud smí navrhnout zrušení pouze těch ustanovení zákona, kterých by měl při rozhodování použít, nikoli jiných, jež jsou podle jeho mínění rovněž protiústavní, avšak aplikována by nebyla.

Kandidáti, kteří dodali petici s více než 50 tisíci záznamů a přesto jim NSS nevyhověl, tedy T. Okamura a V. Dlouhý, mohou podat ústavní stížnost, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí, tedy klidně i několik týdnů po volbách, přičemž nesmějí být nijak, hmotněprávně ani procesně, za využití této lhůty postiženi.

Zda být kooperativní a podat ústavní stížnost ihned anebo vyčkat, je otázkou jen jejich politického rozhodnutí, právně by to mělo být irelevantní: chtít po nich, aby ústavní stížnost podali okamžitě, je podobné, jako vyžadovat po účastníku civilního řízení, aby pro své odvolání nevyužil celou patnáctidenní lhůtu, protože paní soudkyně jede na dovolenou a vyřízení věci by se tím zdrželo: kandidátovi není nic po tom, jaký volební harmonogram si zákonodárce určil, využití procesních lhůt je součástí jednoho z jeho základních práv, práva na spravedlivý proces.

Argumenty, které odmítnutí kandidáti mají k disposici, jsou četné, nikoli však stejně silné:

Kandidát nemá možnost ověřit si kvalitu podpisů pod svou peticí, je proto neústavní, aby byl vyřazen jen proto, že mu lidé do archů vyplnili falešné údaje. Tento argument ovšem svou podstatou směřuje proti ustanovení Ústavy o povinnosti předložit padesát tisíc podpisů, a mohl by se proto obrátit proti stěžovateli.

Ověřování bylo formální, což způsobilo, že byli vyřazeni petenti, kteří kandidáta skutečně podporovali, avšak – bona fide – vyplnili údaj o skutečném, nikoli tzv. trvalém (evidenčním) bydlišti. Tomu nahrává i nevhodné provedení vzorového archu zveřejněného ministerstvem a v případě správné formulace by to mohlo dát Ústavnímu soudu možnost bezbolestného řešení, při němž by volební zákon nederogoval, pouze by zrušil usnesení NSS.

Znění zákona umožňovalo podvádět. To je sice argumentum il quoque, není nicméně bez naděje dojít na Joštově sluchu, protože Ústava i Listina zakotvují podmínku volné, resp. svobodné politické soutěže, a ta může být porušena i tím, že do ní jsou vedle legitimních pretendentů připuštěni podvodníci.

Soud zcela ignoroval fakt, že ministerstvo petiční archy přetřídilo a místo přezkoumatelného pseudonáhodného výběru tak implementovalo výběr svévolný, potenciálně i zlovolný. Není vůbec jisté, že výběr provedený u vyřazených kandidátů byl skutečně náhodný a nebyl veden úmyslem kandidáta poškodit. To je silné, plně doložitelné tvrzení, proti němuž nelze namítnout vůbec nic. Henych sort je neobhajitelný, jak v rovině obyčejného, tak i ústavního práva.

Zdroj Paragraphos  Rozhodnutí NSS: konformní majoritní votum, vynikající disent Josefa Baxy