Soud zná právo

Už od římského práva platí právní zásada „soud zná právo“ (Iura novit curia). O tom lze v současné době důvodně pochybovat, už jen protože náš právní řád je natolik zaneřáděný výplody „lidové tvořivosti“ poslanců a ministerských úředníků, že není v lidských silách znát všechny jejich zhůvěřilosti. V nejednom případě však lze důvodně pochybovat, že soudní stolice zná i ty zákony, které potřebuje ke svojí (ne)činnosti. Krom toho jsou soudní stolice díky nehorázným platům a definitivě absolutně odtrženy od reality života sprostých občanů. Byť je stoliční jednání vcelku vážná věc, díky otřesnému stavu naší justice a zásadě „soud zná právo“ tak při jednáních často dochází ke komickým situacím, kdy jsou účastníci nuceni prokazovat platné zákony a obecně známé skutečnosti. To je však v rozporu se zásadou „soud zná právo“ obsažené v § 121 Občanského soudního řádu, podle které se právě v těchto věcech dokazování neprovádí a provádí se jen ve skutkových věcech.

Občanský soudní řád

§ 121

Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.

Podle tohoto ustanovení by se tedy vůbec nemělo provádět dokazování výdělkových možností nabídkou volných pracovních míst evidovaných úřadem práce či tabulkami průměrných příjmů v jednotlivých oborech asociálního Ministerstva práce u rozvedených otců nad 50 let, neboť je obecně známou skutečností, že člověk starší 50ti let je obtížně zaměstnatelný (přesněji - absolutně o něj žádný zaměstnavatel nemá zájem). Není to však jen všeobecné známá skutečnost, ale přímo programová priorita asociální ministryně práce Pitomiové.

Ministryně Michaela Marksová představuje své priority
Slevy na sociálním pojištění pro obtížně zaměstnatelné skupiny 

Jestliže zákony neznají soudní stolice, tím spíše je nemůže znát sprostý občan. Zejména rozvedení otcové nemají peníze na rozdávání hrabivým advokátům za jejich mnohdy opravdu „vzácné“ rady, jaké například udělují právní poradny Střídavky: „Hlavně nesmíte naštvat soudkyni!“  Za dva litry? No neberte to!

Je zde sice možnost si požádat o přidělení advokáta, ale soudní stolice to pod různými záminkami ve většině případů zamítají, aby jim advokát nekomplikoval práci. Nutno zároveň říct, že žádný advokát nebude bojovat za práva svého klienta, jako kdyby jemu samotnému „šlo o život“ (vynikajícího advokáta JUDr. Petra Kočího zato „sejmula“ Advokátní komora), natož aby soudní stolici upozornil, že je blbá jako štoudev. Sprostí občané se tak mohou ve svých podáních nebo při stoličním jednání dopustit řady právních nesprávností. To by však v zásadě nemělo vadit, protože úkony účastníků se posuzují podle obsahu, i když je nesprávně označen.  

Občanský soudní řád

Úkony účastníků

§ 41

(1) Účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu.

(2) Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Ačkoliv Ústavní stolec obecným stolicím často vytýká přepjatý formalismus, je zcela běžnou praxí, zejména pokud se rozvedený otec domáhá nějakého práva, že mravní lidský odpad v talárech se soustředí právě na nesprávně označené právní úkony a sofistikovaným překopírováním paragrafů z Občanského soudního řádu do odůvodnění rozhodnutí samotnému předmětu žaloby nevyhoví.

Můžete si stěžovat, kde chcete, ale odpovědí vám bude opět sofistikovaný přepjatý formalismus. Je zde však ještě jedna možnost, jak mravnímu lidskému odpadu v talárech ozřejmit právní zásadu „soud zná právo“ ve vztahu k účastníkům řízení. Občas lze totiž v „obracečích kufrů“ Nejvyšší stolice najít i smysluplný výklad zákonů. Je to však jako hledat zrnko máku na Sahaře.

25 Cdo 643/2000

Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.

Citované rozhodnutí obsahuje ještě jednu zajímavou právní úvahu. Ta sice se zásadou „soud zná právo“ nesouvisí, ale rozhodně se může hodit k vymáhání přeplatku výživného na zletilého holomka zasílaného z neznalosti práva k rukám „platebního místa“.

25 Cdo 643/2000

Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení § 451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku nebo dodatečně odpadl. Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Obohacenému tak vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( § 456 obč. zák.).