Jednoduché řešení neřešitelného problému

Pokud jste se tento týden nedívali na další trapnou diskusi „Držte hubu s Jílkovou“, udělali jste velkou chybu. Pořad byl o obtížně zaměstnatelných osobách, tedy o matkách samoživitelkách a lidech nad padesát let. Na vlastní oči jste se tak mohli přesvědčit, že nová asociální ministryně práce Pitomiová  je opravdu neskutečně pitomá a po zločincích z ODS a TOP 09, kteří posledních několik let ovládali tento resort, je nejspíše tím posledním hřebíčkem do rakve sociálního systému tohoto státu. Odkaz na záznam pořadu ZDE

Že matky s malými dětmi nemohou sehnat práci, natož pak matky samoživitelky, to rozhodně není nic nového. Je tedy neskutečně hloupé se bavit o hospodářské krizi, nedostatku mateřských školek a podobných nesmyslech, protože tento problém zde byl i dříve.

Pokud matka sama pečuje o dítě, do značné míry se jí tím zužuje výběr zaměstnání, kdy například směnný provoz absolutně nepřichází v úvahu. Díky časté absenci (návštěvy u lékaře, ošetřovačka dítěte) je matka samoživitelka pro zaměstnavatele „časovaná bomba“, která může ohrozit celou firmu, zejména pokud jde o malou firmu. Tohle si ministerští úředníci a politici absolutně neuvědomují, protože se na věc dívají z úhlu pohledu vlastní pracovní morálky, kdy několikadenní absence pro jejich úřad v zásadě neznamená žádný problém, neboť jim „práce neuteče“.

Žvásty feministických pitomců jako je Diensbier a Pitomiová o diskriminaci sice lahodí sluchovodům matek samoživitelek, ale jejich problém to pochopitelně nevyřeší a jen se tím zakrývá skutečný důvod jejich problému. Pod vlivem těchto populistických žvástů pak matky samoživitelky ve složité životní situaci absolutně ztrácejí soudnost a odmítají pochopit, že jsou pro zaměstnavatele jen zbytečnou přítěží.

Zdaleka však nejde jen o problém s chodem firmy při jejich absenci. Před několika lety totiž došlo k zásadní změně, kdy prvních 14 dnů pracovní neschopnosti, tedy v nejčastějším případě absence matek samoživitelek, hradí nemocenskou zaměstnanci ze svých prostředků zaměstnavatel. Zaměstnavatel tedy musí práci „absentérky“ rozložit mezi ostatní zaměstnance, což pochopitelně nikdo nebude dělat zadarmo a „absentérce“ ještě musí hradit nemocenskou. Tím se pracovní poměr na místo obojstranného prospěchu stává pro zaměstnavatele značně nevýhodný a jen pitomec se tedy může divit, že matky samoživitelky nikdo nechce zaměstnávat.

Všimněte si, jak podobné je to s problémem neplacení výživného, kde se také úzkostlivě zamlčuje podstata celého problému a hledají se líbivá, avšak naprosto neúčinná řešení. Tím má být jakýsi „program“ asociálního ministerstva práce, ve kterém úřady práce zaměstnavatelům přispívají na mzdu matek samoživitelek. Pokud pomineme administrativní komplikace, příspěvek by tedy mohl kompenzovat mzdové náklady (proplácení nemocenské) zaměstnavatele při časté absenci matky samoživitelky. Má to však zásadní vadu krásy, kdy příspěvek je zaměstnavateli vyplácen maximálně po dobu jednoho roku a vůbec to neřeší problém s chodem firmy při absenci matky samoživitelky. A z čeho bude zaměstnavatel dotovat pracovní místo po ukončení vyplácení příspěvků od Úřadu práce? Ze svého? Tak to by musel být opravdu jedině blázen, když se o místo perou bezdětné ženy nebo s odrostlými dětmi.

Zdánlivě neřešitelný problém má však poměrně jednoduché řešení. Je však potřeba jít až k samotným kořenům celého problému. Kromě celkového úbytku pracovních míst se na trhu práce z hlediska uplatnění matek samoživitelek v zásadě nic nezměnilo. Co se zde tedy za posledních 10 let natolik změnilo, že je z toho dnes obrovský celospolečenský problém?

Především se neustále zvyšoval počet rozvodů a zarputilým svěřováním dětí do výlučné péče matek zde opatrovnická justice geometrickou řadu vyráběla matky samoživitelky, pro které dnes není dostatek vhodných zaměstnání.

V první řadě je tedy potřeba okamžitě zastavit další výrobu obtížně zaměstnatelných matek samoživitelek a střídavou péčí či rozšířeným stykem rozložit péči na oba rodiče.

Pokud by tedy skalní feministka Pitomiová alespoň jednou skutečně chtěla udělat něco prospěšného pro matky samoživitelky, tak teď k tomu má jako asociální ministryně práce ideální příležitost, kdy má „pod sebou“ orgány sociálně právní ochrany dětí, které v podstatě mají rozhodující slovo při rozhodování o úpravě poměrů po rozvodu rodičů. Není tedy ani potřeba nějaká kosmetická změna Občanského zákoníku ve prospěch střídavé péče a stačí k tomu jen vydat náležitý pokyn. Navíc by se tím ušetřilo značné množství finančních prostředků za sociální programy, které problém s obtížnou uplatnitelností matek samoživitelek na trhu práce stejně nikdy nevyřeší. Tyto prostředky by pak bylo možné využít na dlouhodobější podporu (nikoliv pouze jednoho roku) skutečně potřebných matek samoživitelek, které jsou na péči o dítě skutečně samy. Na tuto podporu by však pochopitelně zásadně nesměly mít nárok matky, které se odmítají podělit o péči o děti a dětem brání ve styku s otcem.